Sobota 16. října 1875

Říkala jsem u čaje, že Gioia je krásná svým okolím: „Jistě, je vysoká, hezky stavěná, obdivuhodně oblečená, v nádherném kočáře; zatímco já, v té modré krabici zvané landau, z níž mi kouká jen hlava, jako z těch dětských hraček, těch krabiček, z nichž vyskakuje hlavička, a ten landau zapřažený dvěma herkami! Jistě bude vypadat krásnější!"
Na to máma odpověděla, že jsem hezčí než Gioia; ale že rozkvětlá květina na pokraji opadávání vždy udělá větší dojem než růžové poupě chystající se rozevřít.
Že okolí Gioie nic neznamená, že je krásná, milá, distingovaná sama o sobě, že v Badenu, než věděla, kdo to je, ji považovala za vévodkyni. Že marně by oblékali Daillensovou, vždy zůstane ošklivá.
Rudla jsem roztrpčením při tomto proslovu: „Proč si brát paní de Daillensovou, vezměte si mě a uvidíte."
— Ty jsi i bez toho desetkrát hezčí než ona.
— Ne, já sama vím, co vím, a že její skvostný vůz a má modrá krabice jsou dva velmi odlišné rámy.
— A Audiffret nepřijel?
— Pravděpodobně ano.
— Ale kde by byl?
— Ale snad schovaný u paní Pirátky v ptačí kleci.
Máma s tetou odjíždějí do Monaka a my se procházíme s Cokem a vidíme klenot mé duše na její terase s jejím klidným a korektním výrazem. Coco zvolal: Kdo se jen odvážil říct, že je krásná? Ale to my víme, nepovažuje ji za krásnou, a přesto k ní půjde a dá jí všechno, co má, a... a shnije u ní.
Ve čtyři stoupáme k Nině, která mi žertem říká, že se bude zlobit, že mi Coco dvoří a že se ve městě mluví o svatbě.
— Panebože, paní, nenechají mě už klidně provdat se za Girofla!
Co se vás týče, nebojte se ničeho, Coco se mi nemůže líbit, je ošklivý, váš Coco, ale pro vás je anděl a vy si myslíte, že pro celý svět musí být bůh.
A ona se spokojeně usmívá. Jaká hloupost! Tak mi dávají Coka. Mluví se tedy o mně! Říká se to, a hodně.
Onehdy de Daillensová řekla mámě:
— Říká se, že Marie letos v zimě nahradí Lucii Durandovou.
— Marie Bashkirtseffová, řekla jsem mámě, když mi to zopakovala, Marie Bashkirtseffová nikoho nenahradí, může vytlačit, ale nahradit, nikdy.
To slovo nahradit se mi zdálo urážlivé — stavějí mě na stejnou váhu s Lucií Durandovou, myslí si, že jsem vyrostla a rozkvetla pět let pod sluncem Nice, abych neměla jinou ctižádost než zaujmout místo Lucie, nahradit Lucii, protože Lucie nejede do Nice.
Hloupé stádo ovcí!
Konečně se u Niny dostaneme ke Giroflovi a Coco předvádí výmluvnost. Zřídka kdy jsem viděla v diskusi hloupějšího, nevzdělanějšího a namyšlenějšího muže.
Nina tvrdí, že se s Giroflé musíme vnitřně nenávidět; jako důkaz opaku říkám, že mám ráda Gioiu.
— A měla by právo ji nenávidět, řekla Dina.
— Kvůli Audiffretovi! odtušila paní Sapogenikovová s pohrdáním.
— Ach! Ne, ale kvůli jinému, to je dávno, zná ho pět let, tehdy se zajímala o Gioiu, teď jsou to zbytky minulosti.
— Kvůli komu? Kvůli komu? ozývají se.
— Dino! zvolala jsem, a pak klidněji: Vypravuj, sama nevím, jestli víš.
— Nuže, je to tak, začíná Dina, a upozorňuji, že začala neslýchanou věcí: Vévoda z Hamiltonu se na Marii hodně díval, říkalo se dokonce, že si ji chtěl vzít, když ho piráti unesli.
Není to hloupé?
Vezmeme si Giroflé k nám, čteme spolu, děláme poznámky ke knize a smějeme se jim, jako by je dělal někdo jiný.
Máma se vrací v deset z Monaka, cestovala s Loftusem, který byl okouzlující. Ale nemluvila s ním, obávajíc se mého nesouhlasu.
Večeříc s Dinou naléhavě žádám prostředek, jak se seznámit s Bibim!