Pátek 1. října 1875

Už prvního října — je to neuvěřitelné.
Vycházím sama; jsem hezká. Sabatini se ke mně připojí v deset; pokračujeme v našich italských rozhovorech. Vyšla jsem pozorovat, na to nezapomínám, a sednu si na lavičku v půli cesty od Gioie k nám. Sabatini mi čte Niccolò de’ Lapi. Málo poslouchám. V půl jedenácté projíždí fiakr s bílým koněm a za ním kočár. A za deset minut kočár projíždí zpět s Gioiou, její starou a dvěma dětmi. Dvousedadlový fiakr zřejmě odjíždí ulicí de France, protože ho nevidím projet.
On že odjíždí v šest! A k čemu, když je s ní!
Tetička připouští všechno, co se týče Girofly, který běhá za Gioiou, a navzdory zjevným faktům si k tomu spoustu věcí přibásní.
„To je neobyčejné,“ řekl dědeček u oběda, „sotva ten druhý odjel, bere dalšího a Audiffret přiběhne jako školáček! To je odporné! Jak to – před jeho očima byla s tím druhým a jemu to nevadí a je to, jako by nic nebylo! Opravdu podivné, ani tři dny neuplynuly a ona mu dá znamení a on přiběhne.“
„To je přirozené, dědečku – nevíte, že muž je to nejšpinavější ze zvířat, když se do toho pustí?“
„Ne, ale,“ pokračuje dědeček a jako obvykle neposlouchá, co se mu říká, „ne, to je neobyčejné.“
Jak to! Sotva, sotva ten druhý odjel, ještě z ní smrdí, a Audiffret přichází. Vypadal, jako by čekal, až na něj přijde řada. Ale to přece musí být odporné! Což ho to neodpuzuje?
„Opravdu, kdybych byl mladý a kdyby mě zavolala, řekl bych jí: ‚Jdi pryč, ještě jsi načichlá tím Angličanem!‘“
„Dědečku, kdybyste byl mladý a ona vás zavolala, šel byste.“
„Nikdy! Nikdy. Je to špinavé a odporné. Člověk si může vzít milenku, ale takhle? Fuj! Jak proboha ho to neodpuzuje?“
Tady přestávám. Ten rozhovor se táhne velmi dlouho a říká se stále totéž.
Já jsem stejně udivena jako můj dědeček. Je to až příliš okaté; jsou věci, které se vědí, ale skrývají, o nichž se nemluví.
Je zvláštní — jako muž mě Girofla už nezajímá. Jako kavalír mi chybí, žádného nemám.
Ach! Kdyby nám tak zázrakem spadl z nebe zajímavý muž!
Cosi mi říká, že jeden spadne.
Procházela jsem se růžová šaty i náladou; viděla jsem Gioiu u dveří; byla jsem u Niny — tam velká debata o chování dotyčného pána. Nina je rozkošná, spolčujeme se proti Parisovi, který pohrdá zdejšími mladíky. Velké horko, nesmírná diskuse; pronáším několik řečí a v jedné z nich prohlásím, že Girofla má nádherné oči.
Vyprávím o malém slaměném klobouku v landau včera večer a o tom, že dnes ráno vyšel až v půl jedenácté.
Nina prohlašuje, že ho musíme vyhnat. Když tu nikdo nebyl, říká, přicházel, bylo ho vidět všude, a teď je všechno jinak.
Navrhuji uspořádat kočičinu starému Emilovi (jmenuje se Léon, ale já mu říkám starý Emil), ale Olga velmi soudně poznamenává, že nás zastřelí jako králíky.
„Tak té ženě!“
„Dobrá!“
„Ach!“ vykřikne Marie. „Propásly jste to – mělo se to udělat dnes ráno. Byly by vidět dvě hlavy v okně.“
„A jedna z nich v řecké čepici!“ říkám.
A každá z nás líčí, jakou scénu by to v ložnici vyvolalo.
„Protože s ní ležel v posteli,“ řekla Marie.
„Ó, ho! To si ráda poslechnu, ale sama nic takového říkat nechci, protože byste pak řekly, že to říkám já, mé drahé Grácie.“
„Ale drahá, říkám to, protože to tak bylo – vždyť jsi viděla ten slaměný klobouk, víš, ten malý klobouk v landau včera.“
Třikrát se loučíme a pořád zůstáváme; pokaždé se najde co dodat o Giroflovi. A nakonec odejdu, když jsem se předtím svezla na zem, jak to dělám vždycky, když jsem velmi veselá.
U večeře malá přestřelka s dědečkem, docela malá, jen aby konverzace nechřadla.
A jdu nahoru a volám jako Archimedes: „Přišla jsem na to!“
Přišla jsem na to, že mám Giroflu ráda jako kamaráda — bratrská náklonnost! Odjel. Ráda bych mu psala, kdyby on i svět byli méně hloupí a brali věci prostě tak, jak jsou.
Tetička říká, že ho potkala na avenue de la Gare a mluvila s ním. Odjíždí na čtrnáct dní.
Ale nevěřím tetičce. Už celý týden je její první ranní věta:
„Slečno, váš krásavec odjel.“
Je mi to jedno, když ho už nevidím a už ho nemám.
Zkrátka — jsem celá šťastná, nevím proč. Jedna věc mě mrzí. Převeďme to všechno na nejjednodušší tvar. Spoléhala jsem na své kouzlo a neuspěla jsem; Girofla mě nemiloval. To je ta nepříjemnost.
Zřejmě si o sobě dělám mylnou představu a jsem ošklivá a hloupá.
Má osoba ho nedokázala okouzlit. To je to pravé ponížení.
Zbožňuji Nice, obdivuji ho ze svého okna. Jsem šťastná a oživená. Proč? Nevím. Zkrátka! Zkrátka co.
Ach, dejte mi pokoj. Píšu nesmysly.
Namalovala jsem d’Audiffreta na jeho místo; trochu se podobá.
Nevím, jestli je to vidět, ale cítím na sobě způsoby krásného Nicejce; zdá se mi, že mluvím, že se pohybuji, že dělám vše jako on.
Chudáček! Byl to milý chlapec. Zbožňovala bych vzpomínku na něj, kdyby mě byl miloval. Ale ne — umínil si mě nemilovat. Velmi mě to zlobí. To je ta opravdová nepříjemnost. No což!
Dnes je 1. října — je tomu přesně rok, co jsem se 30. září vrátila do Nice ze Spa, Londýna atd. Ráno jsem vyšla, viděla jsem Gioiu, obdivovala jsem ji a nazvala ji klenot mé duše.
Karty říkají, že se Dina vdá. Tím lépe, jen ať je šťastná! Věřím kartám — ty potvory mi vždycky řekly pravdu.
Chtěla bych číst zábavnou knihu! Přemýšlím, co nového bych mohla podniknout. Provést klenotu mé duše nějakou schválnost!
Ano, ale jakou schválnost! Napadlo mě zapálit jí dům, ale to je obtížné.
Potřebuji něco dělat; mám bojovnou náladu, jsem připravena na všechno, stačí mi jediný nápad. Zítra budu bezpochyby na dně, neboť dnes večer jsem na chůdách.
Věž odbíjí devět. Milá Věž! Milý Girofla, milí všichni.
Roztomilá já.
Ach! Hamilton!
Právě jsem složila ošklivou parodii na melodii valčíku růží. Ale je to příležitostný kus — je omluvitelný.
Ne, Girofla je muž, který si zaslouží veškerou mou zášť! Zapomněla jsem na filipínu? Ne, bohužel nikdy nezapomínám na nepříjemné věci. Způsobil tou filipínou, že si vždy vzpomínám s jistým pocitem ponížení; pokaždé, když si vzpomenu na tu filipínu, [Zrušená slova] vyklouzne mi buď „ach!“, nebo u sta hromů, nebo se zašklebím — záleží na tom, kde jsem.
Před spaním píšu dva dopisy tiskacím písmem: jeden panu Emilu d’Audiffretovi v Paříži, do hotelu Splendide, pro případ, že by ten první nestihl dostat ještě tady.
Nešťastníku!!! Se županem a řeckou čepicí Shniješ!!!
A druhý panu Léonu d’Audiffretovi, Věž Audiffret: Otče nešťastný!!! Tvůj syn se županem a řeckou čepicí Shnije!!!
Ten župan a ta řecká čepice se proslavily díky Le Procès Veauradieux, kde onoho pána přistihne policie u Césariny [Škrtnut 1 řádek] ve chvíli, kdy je v onom oblečení, které jsem právě popsala, a klidně popíjí čaj. Pak přichází žena, tchyně, přátelé atd. atd. Zkrátka řada scén jedna zábavnější než druhá. Nejlépe udělám, když zopakuji, co o té hře napsal jeden pařížský deník.
„Fauvinart, advokát, má okouzlující ženu, kterou zbožňuje, ale navštěvuje jistou malou se žlutými vlasy, v malém modrém salónku, nejkoketnějším na světě; jednoho večera tam tedy klidně seděl, když... Vyprávět Le Procès Veauradieux! To jistě neuděláme, a je to nemožné. Vyprávět řadu neštěstí, která postihnou Fauvinarta, je zcela nemožné – jen se člověk tolik, tolik nasměje atd.“
Hlavní je, že řeckou čepici a župan má při odchodu z divadla v ústech každý — jako melodii spiklenců z „Dcery paní Angotové“.

Poznámky

Pozn. překl.: Filipína — společenská hra, při níž dva lidé sdílejí ořech se dvěma jádry; kdo při příštím setkání řekne první „filipína“, vyhrává. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre“. ↩
Pozn. překl.: Francouzský titul bez zavedeného českého názvu; doslova „Proces Veauradieux“ (viz též 26. a 28. září). ↩