Sobota 2. října 1875

Žádný sen mě ještě tak nepotěšil! Girofla mi složil vyznání a požádal mě o ruku, a to tak přirozeně, tak opravdově, i ty nejmenší podrobnosti byly v tom okouzlujícím snu tak věrné, že nic nevylíčí mé zklamání při probuzení.
No prosím, a jsou tu černé myšlenky; čekala jsem to — včera to bylo příliš růžové.
Všichni nás opustili, kromě budoucího notáře Fiouloula-Detriaze. Vedlejší postava atd. — je to žalostné, je to skličující.
Všichni budou říkat, že mě nechal na holičkách, jako všichni říkali, že se mi dvoří. Ten svět, ten svět! Špinavá směsice špinavostí!
Bezděky jsem sledovala hezkého chlapce, cizince; bydlí v č. 53, hodně mladé štěně, sotva dvacet let, možná méně; šel z koupání a já se vracela domů — bylo půl jedenácté.
Ne, trápí mě to; budou o Giroflovi říkat to, co říkali o...
Ach, prokletec! Ach, zlosyn! Bože, Bože, osvoboď mě od té myšlenky! Ten muž, ten prokletý muž, ten věčný přízrak, ten stín, který se vkrádá mezi mne a zbytek lidského pokolení, nelítostně, bez přestání!
Bože! Svatá Panno!
Můj valčík růží má u Niny velký úspěch; děvčatům se velmi líbí, mně se zdá ohavný. Ale příležitostné kusy se líbí pro své narážky. „Budeš mít svatební cukroví“ uchvátilo Olgu, která celý večer mluvila o cukroví.
Fiouloulou je u nich; nezpívám před ním, rozumí se — zpívat chodím ven ze salónu.
Několikrát se málem dotkli citlivých strun; několikrát jsem odešla na balkon nebo do předsíně s Giroflé. To vše kvůli Giroflovi.
„Můj manžel,“ říkám, když přijde řeč na to, jak mě tetička miluje, „můj manžel bude ten nejnešťastnější z mužů – bude mít dvě tchyně. Člověk si stěžuje, když má jednu, a dvě!..“
„Ano,“ říká tetička, „zvlášť já, protože vidím věci!.. Na všechno přijdu.“
Jdu na balkon — zdálo se mi, že ta věta obsahuje spoustu věcí, které nebylo třeba říkat.
Je pravda, že všechno vidí a na všechno přijde. Opravdu nevím, jak to dělá; právě ona mi všechno staví před oči, všechno, co jsem ani netušila.
Pak se zpívá árie z rodinného kusu: „Ach! Girofla, květe nevinnosti.“ A tetička říká, že Girofla není žádný květ nevinnosti; Galula ujišťuje, že ano, ona ujišťuje, že ne, a je z toho celá aféra, při níž jsem se každou chvíli bála, že to přeteče.
Konečně Fiouloulou mluví o mé moci.
„Ujišťuji vás, madam, že kdyby vaše neteř chtěla,“ říká a vrhne jeden pohled na mě a druhý na tetičku, „kdyby vaše neteř chtěla, zavedla by vás na vrcholky hor!“
„Ale hlavní je,“ říkám, „že neteř nechce; dělám, co chci, protože nechci nikdy nic jiného, než co chce tetička; tedy ji nezavedu ani na vrcholky hor, ani na dno propastí!“
Byla jsem celou dobu jako na jehlách; ten ubohý rozhovor se pořád vedl přes místa tak nebezpečná a choulostivá, že...
A je zvláštní, jak se věci říkají, aniž by se říkaly: mluví se o Gambartovi o Fiouloulovi a chápe se, že se myslí na Giroflu.
Závoj ohleduplnosti, vždy nepostradatelný, se na několika místech roztrhl; díry naštěstí zalátaly výbuchy smíchu, bez nichž — opravdu nevím, jak by se z toho člověk dostal.
Z čiré nudy ožiji, a když jdu dolů a doprovází mě malý Fiouloulou, nechám jako náhodou sklouznout z nohy střevíček, který spadne úplně dolů, takže mi ho tmavý Nicejec musí jít hledat.
Popelka a princ!
No tohle! Jaká parodie — u Gioie je skoro všechno zavřené; jestli odjela s ním, zuřím.
Vše, vše, vše! Jen ať to nedopadne jako s tím druhým. Ten muž, jehož jméno nechci vyslovit, který mi přináší neštěstí. Bože, chtěla bych dát odsloužit mši, abys mě zbavil gericko-hrůzy! Ale nemám žádnou záminku! Bůh přijme mou pouhou modlitbu — zítra půjdu do kostela a pomodlím se a snad mě vyslyší! A mši sloužit nedám jen ze strachu, že mi řeknou, že je to kvůli...
Zkrátka — doufám, že mi Bůh přičte to přání k dobru a že mě vyslyší.
škrtnutoNeděle 3. října 1875
Fiouloulou nám pomáhá do kočáru a říká, že tetička je „tetička dortík“ — a ona slyší tetička, co vše kazí:
„To je pravda, tetička kazí vše, protože vidí věci, ale věci! A kazí vše.“ Překládám ta slova.
Girofla dělá hlouposti, vidím vše a zabráním tomu.
Zkrátka — každý chápe, co jsem pochopila já, a Fiouloulou to pochopil.
Tohle by nemělo být, protože tetička přece mluví, jako bychom měly na nádherného Hektora nějaká práva.
Jsem tu zblblá; tak dlouhá nepřítomnost hamiltonských lidí mi vysušila ducha. Úplné zatmění všech duševních schopností, a důkaz — hle:
Nejskvělejší spisovatel je Alexandre Dumas.
Nejhezčí muž je Emil d’Audiffret.
Tak daleko je v tuto chvíli můj ubohý duch!
Taková jsem já.
Když dlouho něco nevidím, nakonec věřím, že to neexistuje. Když mám špatného koně, zdá se mi, že všichni koně jsou takoví.
Neumím vysvětlit, co si myslím — to je mé neštěstí!
Ve jménu nebes, pochopte! Jestli nechápete — tím hůř!
Jakmile udělám krok do spletitých úvah, je konec — zabořím se do nich až po uši.
Přečtěme si, co jsme právě napsaly: přečetla jsem — není to jasné, ale namouduši, nechávám to tak.
Poznámka editorů
[Několik nečíslovaných stránek, které vypadají jako koncepty]
Přijď do Francouzského divadla hned teď, schovám tě v malém růžovém salonku, přijď, ať ti hned na čelo nasadím rohy, co mi Angličan nechal, když odjížděl. Poslyš, můj hlupáčku, pro tebe je sváteční den, a opěvuj ten den návratu lásky. Bis
Neukazuj se, budeš mít svatební cukroví, potají se dívej na dívky, jež jsem vypudila z tvého nehodného a podlého srdce, kde se spolčily, hlavně na tu, co má ruku na pásce. Poslyš, můj hlupáčku atd.
Pohleď na její tvář, jak si jinam přesedá a naříká nad tím dnem návratu lásky.

Poznámky

Pozn. překl.: „Dragées“ — obalované mandle tradičně podávané na svatbách; narážka na svatbu implikuje sňatek s Giroflou. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka — „tante gâteau“ (rozmazlující tetička, doslova „dortíková“) vs. „tante gâte tout“ (tetička kazí vše). ↩