Čtvrtek 30. září 1875

Ulehla jsem v jedenáct, ale usnula jsem snad až ve tři. Píchla jsem se do čtvrtého prstu levé ruky a bolelo to hrozně; nemohla jsem usnout, plakala jsem, dupala nohama, chtěla jsem probudit celý dům. Nikdy jsem tolik netrpěla!
Přeji Giroflovi, aby ho bolely všechny prsty jako můj čtvrtý.
Poslala pryč — totiž její pán odjel a ona si bere tohohle. Obratná žena.
Obléká se zase jako dříve; během pobytu pána, který s ní přijel, hrála si na matku rodiny: prosté šaty, tmavé, ošklivý účes, žádná líčidla, a já se už radovala z jejího zošklivění.
Nadarmo, bohužel! Nadarmo — právě se znovu vrátila ke svým toaletám a líčidlům a už je zase krásná.
Hlavně vysoká a majestátní, o půl hlavy vyšší než já!
Teď je konec, nadobro konec; žádný Girofla, Girofla je mrtev.
Ach ty karty, ty karty! Jak ty mají pravdu. I ti největší nevěřící by uvěřili.
Přesto mě to skoro stejně baví, jako mrzí. Je to něco nového.
Celý září a je dokonale šťastný.
Tak to včera byla ta řecká čepice! Jak musí být v řecké čepici ošklivý!
Chtěla bych být každou chvíli jednou ve Věži, jednou u ní, abych věděla, kdy k ní chodí. První dny dělá tajnosti, ale brzy se s ní bude naparovat všude jako dřív. Návrat je dobré znamení — má bezpochyby peníze.
Proto neodjel.
A můj portrét! Musím si ho vzít zpět. Ano, ale jak — už ho neuvidíme, leda když bude dvakrát denně jezdit k ní a od ní jako vévoda. Ta kreatura!
Chci svůj portrét, potřebuji ho!
Nechci, aby ho měl. Proč ho tak umíněně chtěl ukrást, proč? Bezpochyby kvůli nějaké podlosti, aby ho ukazoval!
Můj portrét! Můj portrét!
Ach! Ničemná bestie. Tváří se vítězně, raduje se jako dítě.
Miluje ji? Ne, nemůže ji milovat.
Nuže, víte, že je mi to vlastně milejší než cokoli jiného? Nechal mě na holičkách aspoň kvůli Gioii, kvůli jiné ženě — to té věci dodává punc; kdežto kdyby se byl prostě odvrátil, myslela bych, že je to pořád ta stará nicejská písnička, má největší bolest. Je to osobní urážka, je to čistější — to je mi milejší.
Prst mě bolí! Chtěla jsem vyjít, je horko. Dost psaní! Odpoledne bezpochyby uvidím věci, které mě donutí čmárat až do noci. Víte, co si myslím, a chápete mou mrzutost.
Ne, co dělat, ne-li psát? Nejsem schopna se čímkoli zabývat. Ta záležitost mě zcela pohltila.
Kdyby tu někdo byl, šíleně bych se mu věnovala, ale nikdo tu není, není jak se pomstít! Není jak se rozptýlit. Ó Nice, město nevděčné a hloupé!
Pořád musím myslet na jedno a totéž! Jsem trochu bledá, unavená — ten proklatý prst mi nedal spát! Navíc jsem rozmrzelá, a to mi na kráse nepřidá.
A tamta žena se co nejvíc zkrášluje — toalety, účesy, líčení, vše jí slouží.
Bez toalety je zmuchlaná a průměrná; s ní je nádherná.
Je vyšší než já!
A opovažuje se na mě dívat, když procházím!
A opovažuje se oblékat do bílého!
A přesto mě to baví — měřit se s tou kreaturou mě láká!
Víte, co je jedno z ponížení opovržených? Nižší vzrůst. Zdá se mi, že kdybych byla stejně vysoká jako ona, byla bych spokojená.
Jakkoli hloupá se ta poznámka může zdát, je nesmírně trefná — pozorujte a uvidíte.
Když vás urazí nebo v něčem předčí malá osoba, což je v mých očích totéž, uchýlíte se ke své výšce, připadáte si nad ní, nevím proč. Ale když je to osoba vyšší než vy, pak jste zdrceni, připadáte si ubozí, cítíte se malí. Nevím, zda je takový každý — já jsem, to vím.
A pomyslete, že musím ještě čekat čtyři hodiny, než vyjdu! Čtyři smrtelné hodiny, protože se ničím zaměstnat nemohu, jsem až příliš zaměstnaná. Nepíše se mi pohodlně, levá ruka mi překáží.
Čekala jsem cokoli jiného, jen ne tohle.
Vrátit se ke Gioii!
Na to bych byla pomyslela ze všeho nejméně!
Právě jsem napsala Laferrièrové; potřebuji šaty.
Ta levá ruka mi brání psát.
Teď jsem celá zabraná do šatů; věřím, že toaleta — to není polovina ženy, to jsou tři čtvrtiny ženy. Pečujme o své tři čtvrtiny.
Vidím živý příklad: Gioia bez toalety je stará a ucházející; s toaletou mladá a krásná. K čertu, jsem od přírody lepší než ona — nenechme přijít nazmar, co dal Bůh, ale zvelebme to všemi prostředky.
Ne, ale vidíte tu drzost oblékat se do bílého jako já!
Právě jsem napsala Ferrymu; ta žena je dobře obutá, ale jaký rozdíl v noze. Mám malou nohu, a ona nohu jen úměrnou svému vzrůstu.
Mám mnoho šatů, a přece má toaleta není úplná!
Jdu dolů do laboratoře a — ó hrůzo! Všechny mé lahvičky, všechny baňky, všechny soli, všechny krystaly, všechny kyseliny, všechny zkumavky jsou odzátkované a naházené ve špinavé bedně v tom největším nepořádku!
Rozzuřím se, sednu si na zem a začnu dorozbíjet věci, které byly napůl rozbité; na to, co je celé, nesahám — nikdy se nezapomínám.
„Tak vy jste si mysleli, že Marie odjela, tedy že je mrtvá! Takže se může všechno rozbít, všechno rozházet!“ křičím a rozbíjím dál. Tetička zpočátku mlčela, pak:
„Je docela přirozené, že se od vás někdo odvrací! Že se na vás někdo nechce ani podívat! Je tohle snad mladá dívka – to je monstrum, hrůza!“
Uprostřed hněvu jsem se nemohla ubránit úsměvu nad tím „někdo“. Ta záležitost je totiž celá jen na povrchu, není v mém nitru, a v tuto chvíli mám to štěstí, že se dotýkám svého nitra — jsem tedy dokonale klidná a dívám se na to všechno, jako by se to týkalo někoho jiného.
Využijme To je překvapení! Girofla, Gioia, to všechno je mi lhostejné. Navenek se zlobím, ale mé nitro je klidné. Soudím jako nezúčastněná; hněv Marie Bashkirtseffové se mě nijak nedotýká. To vše se odehrálo na povrchu, a přísahám před Bohem, že uvnitř nic necítím, že Giroflu nemiluji.....
Nerozumím, co říkám!
Ani vy? Viďte?
Řekněme to jedním slovem. Mé srdce je volné, bez úhony; pýcha je raněná, to je pravda. A dokonce... no vida, zase se ztrácím. Věc je tato: jsem v tuto chvíli v hloubi sebe, jsem v sobě samé a nacházím tam jedinou věc: Ctižádost tu nejmarnivější. Vše ostatní je na povrchu. Zrada Nicejce mě nesmírně baví, dělá mi velkou radost. Gioia mi v ničem nemůže překážet — jako pečeně nepřekáží polévce [překlad následuje], jak se říká v Rusku. Já jsem svou cestou a ona svou.
Dodává mi to dokonce jistý vítězný výraz; baví mě to. Já, malá Marie, včera dítě, tváří v tvář Gioii, kurtizáně, u níž začíná úpadek! To mě pozvedá! Jsem nadšená.
A když mě vidí, tváří se, jako by triumfálně říkal: Ha! Ha, má drahá, vidíš! — a já na něj pohlédnu a jako bych mu říkala stejným tónem: Ale ano, vidím, jsi hodný chlapec a baví mě to.
Není-li hlupák — a on není hlupák — musel to přečíst v mém úsměvu. Tak se tedy vše změnilo: jsem nadšená, nebo spíše rozdrážděná k boji jako dostihový kůň. Obléknu se co nejkrásněji a rozdrtím ho svou povýšenou lhostejností a svým povzbuzujícím a blahosklonným pohledem.
Ani to zadostiučinění! Nevidíme ho, jak jsem předpověděla. Jediný, věrný, bezvýznamný Fiouloulou stojí u mých dvířek.
Nádherná potvora se prochází se svými dvěma nejmladšími dětmi; je v růžovém.
Před několika dny, také na koncertě, jsem byla v růžovém a Gioia procházela se svým pánem a prudce se otočila a prohlížela si mě.
„Podívejme,“ řekl Fiouloulou jako pro sebe, „Gioia si studuje ty růžové šaty.“
Potkáváme ji několikrát a jednou se na mě podívala a usmála. Zapomíná se, je blázen. Tetička říká: „Mršina.“
Kdybych říkala tak ošklivá slova, řekla bych totéž. Až do šesti večer se pořád bavím, ale v šest mě přepadne nuda. Měla jsem kavalíry, měla jsem jednoho zvlášť, a teď nemám nic. Je to ponižující. Jiní tu nejsou, v tomhle zatraceném kraji. Zapomeňme, že to na okamžik bylo jinak — žila jsem dosud sama, nikoho jsem neviděla, bez jediné známé duše, a budu žít dál tak; bylo by nadpřirozené, aby se můj zdejší život změnil.
Na okamžik jsem věřila, že se Bůh nade mnou smiloval, ale neslyší mě! Bezpochyby jsem velká hříšnice. Vše mi tu chybí, vše se na mě šklebí. Od prvního dne dodnes — a přece zbožňuji Nice!
Vidíte — milujeme vždy to, co nemiluje nás. Tak jsme stvořeny!
Všude jsem na návštěvě; v Nice jsem doma. A přísloví praví: Jakkoli dobře je člověku na návštěvě, doma je přece jen lépe.
Nice, Nice nevděčné.
Pravá proscéniová lóže v přízemí je zabraná; máme tu levou, Durandovu, a ocitáme se tudíž naproti naší zimní lóži, bývalé lóži Gioie. Sedí v ní její dvě děti a ta stará. Jsem s tetičkou a svými Gráciemi; ruku mám na pásce z gázy.
Na počest návratu Duplessise, velmi oblíbeného herce, se dává Giroflé-Girofla, rodinný kus, jak říká Fiouloulou. Věrný Fiouloulou, který nás přichází navštívit.
Všichni herci jsou v ráži; Tiste pronáší všechny své hlouposti k naší lóži, Marie Petit, ta roztomilá ženuška, kterou vídám už čtyři roky a která se pokaždé skoro usměje — Marie Petit, pravím, je docela blízko; šeptám jí zpoza vějíře: „Jste dnes večer velmi hezká.“
„To bych se vám musela podobat,“ odpovídá mi zpoza svého s tím nejpůvabnějším úsměvem.
Slova Giroflé a Girofla, opakovaná každou chvíli, nás baví všechny do jednoho v lóži.
Ricardo přichází a zůstává dvě jednání. Půvabný, ten Ricardo.
Ale přejděme k věci. Gioia, která se skrývala v salónku, se ukazuje; od té chvíle víme, že d’Audiffret je v její lóži, v hloubi toho salónku, z něhož jsme ho tolikrát na jaře se svými Gráciemi pozorovaly zpoza dveří.
To je zkrátka špinavost. Jít do téže lóže s tou ženou a jejími dětmi — jejími dětmi, od koho?
Sedí tam za svými dětmi, klidná a milá, a čas od času promluví dozadu do salónku.
Bezpochyby jí vše vyprávěl, neboť se smála a otáčela se ke dveřím pokaždé, když se řeklo Girofla.
A můj portrét! Bezpochyby ho má ona — právě pro ni ho ukradl. Bídník!
Dříve to bylo omluvitelné; dalo se říci, že je dítě, že je to pro něj nové. Ale teď, kdy už není dítě a kdy to pro něj vůbec není nové, protože ji měl tři roky — jak vysvětlit, omluvit to špinavé chování? Ukazovat se — nebo spíš dávat se tušit — s tou ženou a s jejími dětmi, s celou rodinou! Fuj!
napříč stránkou
Já jsem velmi otravná s tím věčným slíděním po myšlenkách, s těmi domněnkami. Jak se člověk může takhle upnout? Je to nesnesitelné.
V přestávce přichází do přízemí s tak vulgárním výrazem, že je to nechutné.
Jistěže k nám nepřichází — bojí se té kreatury, a pak se mu k nám nejspíš ani nechce. To vše mě nudí a zároveň baví.
Vysazujeme mé Grácie u č. 7, a zatímco stojíme, landau Gioie nás předjíždí a já poznávám slaměný klobouk Nicejce.
To je špinavé.
„Tak,“ řekla mi tetička, když jsme doma, „dost žárlení, jděte spát.“
„Ach, madam! Jak se mýlíte, myslíte-li, že žárlím. Jistě, je mi nepříjemné mít tu tvář stále před sebou, všude. Ha, ha! Ale nežárlím, jsme tak odlišné! Říkala jste před chvílí, že to dělá naschvál, aby mě víc zlákal – mě to neláká, ale baví mě měřit se s tou ženou. Chápete, že je něco zcela jiného než já.“
„Ano, ale líbí se vám a Giroflovi se to podařilo – jste zamilovaná.“
„Ne, nejsem zamilovaná, nelíbí se mi. Jistě raději trávím čas s ním než s Galulou.“
„A než se Saetonem.“
„Sedlák!“
„A než s Bihovetzem.“
„Stařec!“
„A než s Pepinem...“
„Prasák!“
„A než s Markoffem.“
„Špalek!“
„A než s Woermanem.“
„Hlupák!“
„A než s Godardem.“
„Dítě!“
„Tak vidíte, že mu dáváte přednost přede všemi.“
„Ale vy mi taky mluvíte o ošklivých lidech! Proč nepřipustíte, že žena má ráda hezkou tvář stejně jako muž. Ujišťuji vás, že je to totéž, a jako muž má raději hezké ženy, žena má raději hezké muže. Já mám ráda hezké tváře a nechám se ovlivnit krásou.“
„Dejte mi jiného a budu dávat přednost tomu jinému! Ale nikdo tu není; řekněte, o koho se tu člověk může zajímat? Jediný tvor, kterého lze nazvat mladým mužem, je Audiffret!“
„Ano, ale je konec, už ho neuvidíte.“
„Prozatím ano, ale poslouchejte jednu věc: vbila jsem si do hlavy, že toho muže budu mít, a budu ho mít... Nepřerušujte mě! Jsem houževnatá – co si jednou vezmu do hlavy, to z ní už nevyjde.“
Podívejte, vidím ten stůl, chci si ho vzít; vy byste mi ho vzala, rozbila a spálila, popel rozprášila — a už by nebylo jak ho získat, viďte? Nu a přece ne! Budu mít stále svou myšlenku, kterou si uchovám až do smrti. Je to silnější než já. Už skoro rok mám záměr získat Audiffreta.
„Nikdy ho nezískáte. Je příliš praktický.“
„Vím, nezískám ho teď – získám ho, až budu vdaná.“
„Bude taky ženatý.“
„Nuže, vezmu si ho ženatého! Co mi na tom záleží, když ho nechci za muže. Chci ho, budu ho mít, lhostejno kdy a jak.“
„Právě teď,“ říkám náhle, „má na sobě řeckou čepici! Zítra k němu dorazí můj lístek.“
„Zítra v šest ráno odjíždí.“
„Ach! Jak jste naivní! Tráví noc u Gioie a v šest ráno odjíždí. Hloupost!“
„Jděte spát a přestaňte žárlit.“
„Zase! Ale za koho mě máte! Já, já, žárlivá na Gioiu! Ale tetičko, to nemyslíte vážně!“
[Škrtnuto: A vracím se k sobě. Ne žárlivá z lásky, ale z něčeho jiného.
Být dáv... A opuštěna kvůli Gioii.]
„Myslím to; líbí se vám a dělá to vše naschvál.“
„Naschvál? Ne, nedělá to naschvál. Nemyslí na mě. Je to chlapec, který rozsévá, nebo se domnívá, že rozsévá lásky všude. ‚Věnujme se dva týdny té holce, poblázněme ji,‘ řekl si, ‚a pak přejděme k dalším.‘ To si myslí. A je to šťastný člověk, když si o sobě myslí, že je tak mocný.“
No což! Dobrou noc.
A vracím se k sobě žárlivá — ne z lásky, ale z pýchy.
Je to možné, myslela jsem si, když jsem si rozpouštěla zlaté kadeře, které mi padaly na ramena a na záda v krásných kudrnách — je to možné, aby té ženě dali přednost přede mnou! Nemluvě o mládí, je možné, aby dali přednost tomu opotřebenému tělu, té zvadlé a nalíčené kůži před mým božským tělem a mou tak pevnou a tak bílou kůží! Těm bezvýznamným šedým očím před mýma očima, taky šedýma, ale živýma, ale duchaplnýma! Těm zvadlým a pomačkaným ústům před mými svěžími, malými a rumělkovými ústy. Těm kostnatým rukám před mýma bílýma a malýma rukama, její velké noze před mou roztomilou nožkou, jejím visícím prsům — neboť její prsa visí, korzet to skrývá, ale já to vidím.
Ne, to je nemožné; ostatně jí nedávají přednost jako ženě — dávají jí přednost jako kurtizáně.
Chtěla bych, aby se mi zázrakem podařilo zemřít a znovu se narodit: na rok bych se stala prodejnou ženou jako Gioia, abych rozdrtila a zničila všechny ostatní; zemřela bych a pak bych se znovu stala tím, čím jsem byla předtím.
A jdu si lehnout; brzy usnu, ale neklidná a podrážděná.
Kdybych měla hodně kavalírů, nic by mi to nedělalo; na chvíli jsme byly obklopeny, a teď jsme zase samy! Je to smrtelně skličující!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Sic factae sumus !“ (ženský tvar). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „tutti quanti“. ↩