Středa 29. září 1875

Nezdálo se mi to celé?
Ne, psala jsem včera, je to pravda.
Jsem krásnější, mladší, dvakrát mladší. Zdaleka ji předčím — nemluvím o povaze, takové srovnání nepřichází v úvahu — ale fyzicky. A ten bídný mladík!
Proto byl poslední tři čtyři dny tak rozpačitý, proto přišel jen jednou, zatímco dřív ho člověk určitě viděl ob den. Proto zbledl. Bihovetz včera řekl:
„Řekněte, co jste tomu ubohému Audiffretovi provedla, má tak protáhlý, tak žalostný obličej!“
Tak to je; slyšela ty hloupé drby, které se roznesly, onehdy večer mě div nespolkla, když mě zahlédla, a teď mi ho bere. Ničemnice! Bude mi tedy vždy stát v cestě, ve snu jako ve skutečnosti! Stačilo jí jedno slovo a vzala si ho zpět. Milují ji tedy! Špína a podlost jsou tedy velmi přitažlivé!
Zřejmě ano. Ostatně vůbec nevím, jak se to stalo.
A co mi na tom záleží! Je to tak, to vím, a to je hlavní. Ještě se docela nezlobím, pořád jsem jen užaslá. Dříve jsem se na ni dívala, běhala za ní; nyní nemohu, navíc ji budu muset vídat.
Nemůže být mou sokyní, to jsou nesmysly, jsme tak rozdílné! Hned zkraje jde o to, postavit se na piedestal.
A ten ubohý otec, sám, smutný, zavřený doma, nešťastný. Pořád bych ho chtěla vidět. Lituji ho; měl mladou ženu, děti, majetek, a teď je sám, ubohý a zostuzený. Chudák!
Nechme otce, kde je, když s tím nic nenaděláme, a vystupme na svůj piedestal.
Oblékám se a vycházím, není ještě deset, okna jsou otevřená, koně čekají; uvidím, zda znovu začne svou duko-lokomoci.
Šla jsem jako obvykle bez klobouku, se psy, s nimiž vypadám docela malebně.
Ponechat [?] či ne, odmítnout [?] Gioia
Šla jsem klidně a četla, když jsem ucítila Gioiu. Říkám ucítila, protože jsem nezvedla oči; odcházela velmi rychle po Promenádě. Za tři minuty se vrátila a sama zavřela mříž.
Já jsem šla k Nině, která mi přivede Marii v jednu.
V jednu přichází a přestrojujeme se, já za starce jako onehdy a ona za mou ženu.
Jdeme k Daniloffové a Bihovetzovi, kteří nás okamžitě poznávají a hodně se smějí; odtud k fotografovi Bienmüllerovi, který nás nepoznává a odmítá nás fotografovat, protože je vše vzhůru nohama. Ale náhle si sundám vous, Bienmüller a jeho žena vykřikují a nechají nás pózovat. Odtud jdeme na procházku, vidíme d’Audiffreta u Victoire a zdravíme všechny, které potkáme.
Legrace ne nová, ale zábavná.
Potom Marie jde domů a já se vrátím do původní podoby a vyjdu si s tetičkou. Gioia, celá v bílém jako já a bez klobouku, stojí u svých dveří; když trochu popojdeme, vidíme nezkrotného pána zámku, jak jde pěšky ke kočáru, který na něj čeká na konci Promenády. Nastoupí a potkáváme se, zdravíme se, otáčím se, on také, a vyměníme si úsměv.
To smazalo mou včerejší hloupou chladnost.
Vidím celý ten manévr: koně nechá stát a jde pěšky! Výborně!
Ale ona! Odvážit se oblékat jako já! A takhle oblečená a nalíčená je velmi krásná.
Ne, ale vidíte mě? Ne, nevidíte!
Jak zuřím!
Krásné rozuzlení! Už ho nevidíme, vracím se domů, narychlo povečeřím a jdu nahoru k sobě. Okusuji si nehty, chci dát zardousit své psy a zapálit zámek!
A kvůli komu! Kvůli kurtizáně; kvůli pětatřicetileté Gioii! Počíná si při tom docela jako v románu.
Dostaveníčko u mříže, odeslání kočáru daleko! Ó zuřivosti!
Dát přednost té ženě přede mnou! Ale kdo ví, čeho jsem schopna, když jsem takhle rozčilená! Vzít si h... Ne, napsala jsem půl slova a cítím, že takové absurdity schopna nejsem.
Poprvé mi někdo bere muže! Panebože, jak jsem zuřivá!
A zdraví, a usmívá se, a celý září! Had!! Hrůza!
On mě opustil a celá jeho družina se taky drží stranou, už je nevídáme.
Jak jsem ubohá.
Jak bych ho nechala spráskat, jak bych mu dala pohlavky svou bílou rukou, jak bych nakopala jeho i ji — ne, jí nic, dám jí peníze, aby odjela!
Bože, Bože! Dobře jsem udělala, že jsem čekala, až budu vědět, co si myslím; nemohla jsem jinak, včera jsem si nemyslela nic, byla jsem udivená, otupělá; dnes jsem zraněná, zuřivá — ne prostě zuřivá, říká se často zuřivá, když je člověk jen mrzutý — ale doopravdy zuřivá, zuřivá zuřivostí, vztekem!
A zarmoucená. Vše mi tu chybí. Chci odjet; za tři týdny, nejvýš za měsíc, Promenáda mě už neuvidí, mé malé nožky už nebudou šlapat její ubohý prach, její slunce už nebude pálit mou tak bílou kůži!
Odjíždím! Kam? Do Říma.
Co tam najdu? Bůh ví.
Zažila jsem v Nice příliš mnoho ústrků všeho druhu, než abych tu zůstala... a přece ho miluji... při myšlence, že ho opustím, pláču! Zbožňuji Nice!
A hned zlomyslní řeknou: „Říká ‚zbožňuji Nice‘, ale myslí ‚zbožňuji Giroflu‘.“ Ne, nezbožňuji ho, nemiluji ho, jsem do něj jen lehce zamilovaná. Ale berou mi ho a... a kdo! Panebože!!! Kdo!
Má krásná Gioia, má zbožňovaná, ta, k níž „se cítím přitahována“, s níž „mi cosi říká, že budu mít co řešit“.
To jsem říkala v Paříži, v tomtéž deníku.
K čertu! Vidíte přece, co mám s ní řešit. Kdyby to aspoň byla vážná záležitost, kdyby se mi aspoň zvedal vztek kvůli muži jako Hamilton, stálo by to za to a nelitovala bych, že si kazím krev!
Chtěla jsem jít do divadla. K čemu? Když mě nechce, nemusí mě ani vidět. A já se bez jeho nicejské tváře obejdu. A pak bude bezpochyby u ní, v řecké čepici!
To mi připomíná včerejšek; a hned dám hodit na poštu tato slova, napsaná tiskacím písmem:
Nešťastníku! Se županem a řeckou čepicí Shniješ!!!
Štvou mě!
Bihovetz přišel, musím sejít, jinak si tetička bude myslet hlouposti.
Zůstává do jedenácti [Škrtnut řádek a půl]; mluvíme o svatbě a já říkám, že si vezmu kardinála. Lubimoff řekl (píše máma):
„Madam, nejsem ani opilec, ani marnotratník, mám nezávislé jmění. Má dcera nemůže být překážkou, její jmění je samostatné. Mám mocné ochránce, mohu sloužit na velvyslanectví. Slečnu Dinu miluji již dávno a byl bych nejšťastnějším z mužů atd. atd.“
Kdyby někdo takhle promluvil za mě, skočila bych mu kolem krku, i kdybych pak měla odmítnout.