Úterý 28. září 1875

Dívám se do ulice de France a také výš, tam nahoře, na kopci, vidím, jak se otvírají okenice a v okně se objevuje bílá postava. To je ten můj!
Jako by nic, dám Leonii, která pracuje u okna, pár pokynů a odejdu.
Ten hloupý mladík mnohokrát říkal, že má na okně stále dalekohled. Okenice podezřele zavřená a pak zjevení bílé postavy v okně — to vše mě vůbec nemá uklidňovat. Odcházím tedy od okna, i za cenu, že se sobě znelíbím.
Tentokrát je myslím nadobro konec. Ne nadarmo toho muže potkáváme; kupovaly jsme rukavice, a jakmile jsme je koupily, jdeme na Promenádu a:
„Tamhle je Gioia,“ řekla tetička, „s Giroflou.“
Místo abych se odvrátila, dívám se, protože jsem tomu nemohla uvěřit, sotva jsem věřila vlastním očím!
Girofla, chci říci d’Audiffret, vystoupil z kočáru a hovoří s tou ženou!
Je stejně vysoká jako on. A jak ubože vedle ní vypadal!
Od té chvíle se my, tři Grácie, oddáváme nejpřehnanějšímu žalu; improvizuji verše, to vše zpíváme v kočáře, ale nikdo tu není, smějeme se jako blahoslavené a od srdce; jsem trochu rozrušená, ale ne tolik, kolik bych čekala; ostatně zatím nelze soudit, teprve zítra budu vědět, co si myslím. Jistojistě nebudu spokojená, protože se příliš směji.
Vystupujeme a jdeme pěšky; na lavičce sedí viník mezi Saetonem a ještě jedním. Dívám se na něj, pohne se, jako by chtěl vstát, já nějak pohnu hlavou, jenže pozdrav to nebyl, a tak dojdeme až k veřejnému sadu, kde přibereme Bihovetze, a znovu jdeme kolem té ohavné kreatury, a tentokrát jsem se vůbec nepodívala.
Měla jsem být jako vždy... ano, ale on nebyl jako vždy; zkrátka nic dnes večer není jako vždy!
Tetička je ohromena, Giroflé zarmoucena a já udivena a, a, a už nevím co. Uvidí se zítra.
Domů se vracím se zpěvem; mé Grácie přijdou po večeři do salónu, rozsvítíme, otevřeme všechna okna. Hrajeme, zpíváme, křičíme.
Když vyčerpáme všechny bolestné a drásavé výrazy, uléháme na pohovku, já a Olga; Marie, které je to všechno jedno, odchází. Uléháme: hlavy na opačných koncích pohovky, nohy natažené tak, aby se nedotýkaly. A čas od času, tu ona, tu já, utrousíme nějaký šleh na adresu události dne.
Budu mít tedy tu samici stále před sebou! Jsem ráda, že mi připadala ošklivá už dřív; jinak by se řeklo, že je to ze žárlivosti.
Ne, o to nejde. O co tedy? Nevím, mám toho tolik co říct, tak do toho! Budu psát, jak mi co přijde na mysl. Především pohovořme o mé dvojí existenci.
Skutečnost a sen, bdělý sen, téměř stejně skutečný jako skutečnost. Často si skládám příběh, který trvá celé týdny, a tak třeba předevčírem si Girofla kvůli mně prostřelil hlavu a já jsem přísahala, že si ho vezmu, uzdraví-li se, a už je mu lépe — tak daleko jsem tam; tady jsem zatím u Gioie.
„Ach!“ řekla Olga a ukázala mi potah pohovky. „Jejich pohovka je taková, viď?“
„Co říkáš, blázne! Jejich pohovka.“
„Ale ano, víš, ta velká pohovka v salónu.“
„Ano. Ach! Kdybychom je tak mohly vyrušit! Podívej, drahá, jste hlupačky, že jste vyprávěly o Angličankách, budou mít podezření, zatímco kdybyste byly nic neřekly, oblékla bych se za starce a šla okamžitě k ní, říci jemu, Giroflovi, že hoří na zámku!“
„Vida, to je pravda! Ach! Ano, to je škoda!“
„To bych řekla! Teď je v řecké čepici a v županu,“ pokračovala jsem se smíchem, „vzpomínáš, jako v Le Procès Veauradieux – ten advokát u Césarine. Panebože, jak by bylo krásné je vyrušit!“
Poslouchej, upřímně — muži jsou zvířata, imbecilové. Muži jsou to nejopovrženíhodnější, co na zemi je. Chodí k těm ženám a vědí, že je to všechno koupené, prodané! Vědí, že je podvádějí, že je nemilují, vystavují se nejsměšnějším věcem jako ve Veauradieux. Ne, nechápu, jak se člověk, který viděl takovou hru, nestydí hrát tak nízké, tak podlé role!
„Tak to je, drahá, místo aby miloval hezkou, počestnou dívku, která miluje, a vzal si ji za ženu, aby ji měl sám pro sebe...“
„Dívky jako my, například, viď?“ říkám se smíchem. „Ale drahá, člověk nemá svou ženu vždy sám pro sebe, a Girofla...“
„Myslíš, že ho bude podvádět?“
„No bodejť!“
„Chtěla bych vědět, jestli se ožení.“
„Ne, ten shnije na Promenádě! ...“
„Ó-ho-ho! Shnije!“
„Ale ano!“
A to sloveso se nám tak líbí a tolik nás rozesmává, že se nechám sklouznout na zem a Olga zvrátí hlavu a nemůže už ani křičet.
„Napíšeme mu to,“ říkám a vylezu zpátky na pohovku.
„Ano, ano, prostý lístek se slovy: Shniješ!“
„To je ono; ne, napíšeme: Nešťastníku! Shniješ!“
„A to slovo má tu výsadu, že nás pokaždé rozesměje.“
„Ne,“ pokračuji, „řekneme něco jiného.“
„Dobře.“
A další úvahy o dvojakosti mužů; pronáším řeč, v níž vyložím svou filozofii.
Já totiž opravdu nechápu tu druhou polovinu lidského pokolení.
Ach! Jak je otravné neumět napsat, co člověk myslí!!!!!!!! Vidíte, nemusím čekat do zítřka, už teď jsem hrozně rozmrzelá, uražená, překvapená, zarmoucená, zuřivá!
„Ach! Drahá,“ vzdychla Giroflé, „ta řecká čepice a župan a jak pije čaj pod postelí!“ [Scéna k popukání z Le Procès Veauradieux.]
„Ano.“
„Dala bych nevím co za to, aby se mu přihodilo totéž co ve hře!“
„A já teprve!“
Chtěla jsem říct, že bych dala svůj nejkrásnější diamant, ale tím bych projevila příliš velký zápal.
„A já teprve,“ pokračuji, „i já bych dala tolik, tolik! Ale víš, tohle všechno mě velmi mrzí, už se nebudu moci zajímat o tu ženu, řekne se, že je to kvůli němu, a ona, ona, ta mrcha si to bude myslet. Chtěla jsem ji požádat o portrét.“
„Jak to?“
„Prostě: Madam, připadáte mi krásná, dejte mi svůj portrét. A hotovo. A teď nemohu!“
„Políbila by tě na čelo a ty by sis ho už nikdy neumyla, abys ten polibek uchovala.“
„Ale jdi, řekni spíš, že si tu kůži sedřu! Dotknout se mě svými zvadlými rty! Fuj! Víš, hodně jsem se o ni zajímala, když byla nájemným kočárem, ale od chvíle, kdy se stala obyčejným fiakrem, je konec.“
„Ano, herka od fiakru.“
„Ach!“ vzdychla jsem.
„Ach!“ odpověděla Olga.
„To všechno je ošklivé.“
„Ano, velmi ošklivé.“
„No což!“
Jak jsou muži ubozí s těmi ženami; budí ve mně hluboký soucit.
Jak je svět nespravedlivý, jak má společnost pokroucené představy!
Muž dělá všechno a pak se ožení a všem to připadá naprosto přirozené: ale ať se žena odváží — ne udělat všechno, ale jen maličkost — a ukamenují ji! Proč je to tak?
„Protože,“ řeknou mi, „jste dítě a ničemu nerozumíte, u muže je to... zatímco u ženy je to... zkrátka úplně jinak.“ Chápu to velmi dobře, jsou tu děti; ale často žádné nejsou, je tu jen... a křičí se stále.
Muž je egoista, rozptyluje se na všechny strany, pak si bere celou ženu a chce, aby byla spokojena s jeho cáry, aby milovala jeho opotřebenou kostru, jeho zatrpklou povahu, jeho unavenou tvář!
Je možné se snížit tak, že člověk zapomene na svou důstojnost a stane se hnusným samcem.
Myslím si totiž, že muž si iluze nedělá; ví, že kupuje. Nezavrhuji rozkoš těla, ale ať se pak člověk aspoň chová slušně, ať to dělá, jako když má hlad a jde se najíst. Ale ne, čl jedná se s těmi samicemi jako se ženami, mluví se s nimi, chodí se k nim, a ony ho podvádějí, posmívají se mu, tomu ubohému muži! Chtěla bych vědět, zda si ti lidé dělají iluze.
Jak to, že nesnesou galána u své ženy a mluví naprosto přirozeně o milencích těch kreatur! To znamená, že ten rozdíl chápou.
„Jeho žena ho bude podvádět,“ řekla najednou Olga a přerušila mé úvahy. Nemluvila jsem a to ji nudilo.
„Ano, a malý Galula mu řekl: Giroflo, jsi paroháč, o tom jsem přesvědčen.“
„Ba! Ba! řekl Girofla, tatínek jím byl už přede mnou!“
Ano, děvče milé, Galula mu to řekne.
„A jeho ženou bude…? Ty?“
„Ne, ty, drahá Giroflé, budete spolu velmi roztomilí.“ A opět ticho a opět přemýšlím.
Marie se vrací a po dalším křiku a nesmírných výbuších smíchu se rozhodneme, že mu napíšeme:
Nešťastníku! Zneužíváš-li županu a řecké čepice, Shniješ!
Odejdou a já se zavřu u sebe v pokoji.
Poznámka editorů
[Spodek stránky odstraněn]

Poznámky

Pozn. překl.: Le Procès Veauradieux (doslova „Proces Veauradieux“, bez zavedeného českého názvu) — nesmírně populární fraška od Alfreda Hennequina a Alfreda Delacora, která měla premiéru v červnu 1875 v Théâtre du Vaudeville v Paříži a dočkala se 175 repríz. Hlavní komická zápletka — slušný advokát jménem Fauvinart je u své milenky Césarine přistižen policií ve chvíli, kdy má na sobě „bonnet grec“ (noční čepici) a „robe de chambre“ (župan) a klidně popíjí čaj — se stala kulturním rčením. Marie a její přítelkyně aplikují tuto obraznost na Audiffretovy tajné návštěvy u Gioie a představují si ho ve stejném kompromitujícím domácím oblečení. ↩