Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 24. září 1875

Vycházím v deset, sama s Fritzem, ani živé duše! Zuřivé slunce, modré moře, toho nepříjemného nafialovělého modrá a
ohnivé nebe! Jdu hodinu; po návratu, na schodišti v prvním patře, vidím fiakr u dveří Věže — podívejme, pomyslela jsem si, bylo by vtipné potkat ho po včerejšku — a vycházím znovu, ale nepotkávám nikoho; ten ubožák má ostatně ve zvyku chodit ráno ulicí de France.
Ale nevyšla jsem nadarmo; našla jsem ve své hlavě něco, co v očích toho zvířete zmírní náš výlet na zámek. Šídlo v pytli neutajíš: velmi správné ruské přísloví.
Dříve nebo později se musel dozvědět, pokud to už nevěděl, že se jím zabýváme. Ano, mohl to uhodnout, ale nyní je to jistota.
Jsem spálená, jak říká Tite. Vše je odhaleno a křičet nebo dělat grimasy je zbytečné a ošklivé.
Jak musí být pyšný! Co si o nás musí myslet!
A včera, když jsme ho viděly s jeho družinou na Promenádě, jsem si jistá, že těm pánům aféru vyprávěl.
Ne, ale být chycena jako já — to je nedůstojné. Věděla jsem, že se to musí dozvědět, měla jsem dokonce úmysl mu to vyprávět, ale nikdy jsem si to nepředstavila; přestože jsem si myslela, že mu to vyprávím, nedovedla jsem tu věc pochopit.
Faktem je, že moje situace je choulostivá a že on je pánem.
Aspoň nás to rozesmávalo celý měsíc, a to je odškodnění.
Smějeme se dnes ráno; zedník, který u nás dělá všechny opravy, přichází a začíná se tetičce chlubit svou poctivostí, říká, že Biasini je jen lump (neřekla jsem, že před třemi dny tetička vyhodila Biasiniho za ten příšerný bazén, co nám udělal), že Biasini je podvodník, a pak:
— Madame, vy jste přátelé s Emilem, zeptejte se Emila, to já jsem mu dělal tu Věž. On mě dobře zná, Emil, vy jste s ním přátelé, zeptejte se ho.
Už to není pan Emil, ale Emil bez přídomku.
Není na tom nic k smíchu, ale baví mě to, protože vše, co se týká toho muže, mě zajímá; shledávám jeho způsob vyjadřování roztomilým, vše, co se o něm může říci, mě zvláště zajímá, nejmenší věci se stávají událostmi a dovídám se s trochu příliš živou radostí vše, co ho může povznést nebo zvětšit, každou výstřednost, každé bláznovství,
každý rozmar toho tvora mě zaměstnává. A přece si nemohu říci: miluji ho. Podráždil mě; ze samé zlosti se jím začínám zabývat příliš a může se chlubit, je-li ve mně něco pro něj, že to něco stvořil sám.
Zkrátka, každý den se člověk učí. Ten muž mě naučil nesmírně mnoho věcí. Dovedu je uvést do praxe? Myslím, že ne. Jsem příliš upřímná, a přesto by bylo třeba nebýt; jeho metodu považuji za nejlepší a budu ji napodobovat, nakolik žena může napodobovat muže. Nemilovat nikoho, dělat naprosto opak toho, co se říká, měnit se náhle tak, aby se protivník zatočila hlava, nikdy mu nedávat čas uvědomit si, ale jednat tak rychle a tak jinak, než čeká, že ať je jakkoliv silný, zůstane omráčen! To je, myslím, přesné vyložení jak jeho systému, tak mého, protože ho přijímám. Ale ne, to nikdy nedovedu. Kdo ví? If at first you don't succeed, try, try, try again.
Připravila jsem si několik věcí pro svůj nový systém a nemohla je použít! Procházely jsme se jako každý večer a měla jsem tu urážku vidět d'Audiffreta projíždět a přejíždět desetkrát rychlostí střely (takový chvat by měl být darebákům zakázán; vévoda jezdil takhle), aniž by pomyslel na to sestoupit.
Nebylo by bývalo lepší opustit všechny mé plány od prvního okamžiku, kdy jsem viděla, že to nejde podle mé představy? A bezpochyby jsem opravdu podivná, sama sebe udivuji. Proč jsem si to vymyslela? Kdo to vymyslel, jak jsem na to začala myslet?
Zřejmě tu byly důvody. Jaké? Už si nevzpomínám; přijela jsem do Nice a najednou se začal dívat — a odtud to začalo.
Ale proč se nechat představit, proč přijít! Proč! Nikdo ho nežádal, přišel sám! Proč! Konečně, kdyby nebyl dal podnět k domněnkám, nebyla bych se nic nedomnívala. Neboť jsem nic neříkala ani o Woermanovi, ani o Gerickovi, ani o Paparigopoulsovi, ani o Tanlayovi, ani o Barnolovi, ani o nikom. Nikdo z těch pánů mi nedal důvod domnívat se cokoliv. Ale tenhle, najednou... Jsou chvíle, kdy si myslím, že pan d'Audiffret se s námi seznámil zcela jednoduše... ale ne, vůbec ne jednoduše; zkrátka pokračujme, říkám tedy, že se s námi seznámil... ze zvědavosti a
to je vše, přichází čas od času a to je vše, naprosto vše.
Ale to je vážná chyba! Podívejte, jak člověk vidí jasně příliš pozdě! Nevynechala jsem jediný den v lázních, nechávala jsem se unášet potěšením tam chodit, na nic jsem nemyslela!
Hlupačko, oslyně! Měla jsem vynechávat! Ale to jsem byla absurdní. Nuže, doufejme, že v budoucnu budu mít prospěch z této výborné lekce.
Jedna věc mě trochu utěšuje: chodila jsem do lázní stejně pravidelně před tím, než jsem ho poznala, jako potom. Ne, měla jsem vynechávat! Ten lump! [text ukrajinského přísloví] Velmi správné maloruské přísloví. Za vlastní peníze si koupil neštěstí. Pochopila jsem jeho metodu a budu ji používat, ať je klidný!
Zkrátka doslova nevím, co si myslet; já č. 1 a já č. 2 jsou znepřáteleny víc než kdy jindy. Mi confido in Dio a time will show. Zatím, ač uražena a rozzlobena, nehodlám si lámat hlavu hloupými domněnkami.
Paris a Nina obědvali u nás, opustila jsem jídelnu, abych si vzala třetí koupel a učesala se; tetička tvrdí, že Nicejci musí přijít. Učešme se, a nepřijdou-li, tím hůř; nebýt hanby vypadat jako poražená před svými, jsem zcela odevzdaná. A prozatím mám jen trochu urážky, záležitost sebelásky a nic víc.
Neřekla jsem to hlavní; neřekla jsem, že přes všechno budu svou myšlenku sledovat, budu stále čekat, i kdybych měla čekat do sedmdesáti let. Řekla jsem, že jsem zašla příliš daleko, abych couvla, a opakuji to.
Je po desáté, nikdo nepřišel a už se mi zdá, že znovu neznáme živou duši. Jako naschvál bylo několik dobrých dní, a pak znovu samota, samota a smutek! Znovu upadám do sentimentality, dívám se na nebe a hvězdy, moře a černé stromy.
Znovu jsem sklíčená, smutná, mám chuť plakat. Jako ve Spa: žila jsem měsíc jak se patří, vrátila se do Nice a znovu jsem upadla do toho žalostného stavu na celou zimu. Na jaře Girofla a ostatní nicejští darebáci mě probudili, rozveselili, ale hle, podzim a znovu přichází nuda. Ne, je třeba odjet; od prvního okamžiku dodnes jsem neměla nic než urážky,
žaly, zklamání! Vše mi tu uniká, země se mi vymyká zpod nohou.
Já, mladá, hezká, duchaplná a vzdělaná, chřadnu tu bez uplatnění, více a více se rozpadám, rozpouštím se; brzy ze mě nic nezbude. Ó Nice, za tolik lásky se styď, že mi platíš tak černým nevděkem! Nevděk je prý svoboda srdce. Kdo to řekl, je odporný člověk!
Kdy budeme žít tak, jak to mám ráda, ó můj Bože!
Ale nechme ten smutný námět, věčný námět mých lamentací. Kéž bych mohla skládat verše, opravdovou poezii, abych vyjádřila všechen smutek mé mladé duše, ubohé duše! V šestnácti prožila tolik věcí, hlavně věcí, které poznat neměla. Urážky, pomluvy, ponížení, ba hanby! Nevděk a černotu lidského pokolení, jeho zbabělost a malost!
Panebože, tohle jsem měla znát! Největší žal, jaký může žena mít v šestnácti, je žal z lásky. Ostatní věci jí nemají chybět — bohatství, postavení, to vše je nutné, jako voda rybě, jako vzduch ptákovi.
Nešťastnice, která tyto věci nemá, ztrácí polovinu svého ducha, tu skvělou a uhlazenou polovinu; ztrácí jistotu a s větším duchem a krásou než ostatní vypadá neobratně a ošklivě.
Žaly z lásky jsou jediné čisté žaly; zbytek je třeba nechat darebákům, lůze.
— Víte, pane, řekl jednoho dne někdo d'Audiffretovi, dnes ráno jsem viděl průvod dívky, která zemřela z lásky.
— Ale! Bože, odpověděl, to je jediná slušná smrt, jediná, která není ošklivá, která nás trochu zkrásní, která nás zušlechtí.
Myslím, že má pravdu. Toto stanoveno, shledávám se být ptákem, jemuž chybí vzduch, nebo rybou, jíž chybí voda.
Ale nechme ten smutný námět. Myslím na to dost i bez toho a hlodá to mnou v každém okamžiku.
Vraťme se k věcem lehkým, veselým.
Položme si jednou provždy několik dobrých otázek a odpovězme upřímně a moudře.
— Miluje mě pan d'Audiffret?
— Ne.
— Kdo je pan d'Audiffret?
— Pan d'Audiffret je mladý muž, který četl „Paměti maršála vévody de Richelieu", v jehož stopách chce kráčet. Míří a dosahuje donžuánství. Dosud nemiloval.
— Miluji pana d'Audiffreta?
— Ne, ale velmi se mi líbí a popíchl mou sebelásku.
— Co jsem já?
— Jsem pan d'Audiffret ženského rodu. Ale jsem velmi mladá, příliš mladá. Nevím, zda jsem milovala. Myslím, že ano. A i v tuto chvíli skoro miluji; kdyby pan d'Audiffret byl Hamilton nebo Doria, milovala bych ho.
Ale je tu ta překážka mezi námi, pro mě nepřekonatelná. Mám svůj plán vytyčen před sebou. Ptala jsem se, čím jsem, myslím; nuže! Přečtěte celý můj deník od začátku a budete to vědět, snad.
Jsem tvor ctižádostivý až k šílenství, ale dobrý, prudký a tvrdohlavý, ale velkorysý. Mám ráda, když mě milují, a ráda miluji. Řekla jsem hloupost, když jsem řekla: „Nevím, zda jsem milovala." Vím dokonale, že jsem milovala, ale protože je to dávno a byla jsem tehdy tak mladá, dovoluji si o tom pochybovat, což je velmi špatné.
Tím je snad otázka vyčerpána. Veškeré zlo je v tomto: od prvního okamžiku jsem se na d'Audiffreta dívala jako na muže pro mě. Brzy jsem viděla, že jsem se hloupě mýlila, ale se svou obvyklou houževnatostí jsem nechtěla povolit a říkala si, že když to není, tak to bude. Zvykla jsem si na tu myšlenku a nyní se shledávám velmi nešťastnou, že musím uznat svůj omyl; urazilo mě to do živého a dělám na světě vše (v duchu), abych se vzpamatovala, abych nad tím mužem zvítězila. Ale on mě nemiluje, a to mě přivádí ke zlosti.
Řekla jsem, že ho chci — chci ho! Budu prosit Boha — ne! Bůh nedělá, oč ho prosím, nedává mi, oč žádám, není ke mně dobrý, nebo spíše jsem nehodna Jeho dobroty. Odevzdávám se (vůbec ne), čekám. Ach! Jak je otravné čekat, stále čekat a nemoci dělat nic než čekat!
To vše ničí ženu: protivenství, odpory okolních věcí.
Kdyby člověk po narození a při svých prvních pohybech nepociťoval odpor ve styku s
okolními věcmi, dospěl by k tomu, že by se nerozlišoval od vnějšího světa, věřil by, že ten svět je součástí jeho samého a jeho těla, jak by se do něj rozpínal gestem nebo krokem. Dospěl by k přesvědčení, že celek je jen závislost a rozšíření jeho osobní bytosti; řekl by s plnou důvěrou: „Vesmír — to jsem já!"
Máte naprostou pravdu, že to je příliš dobře řečeno, aby to bylo ode mne, a nebudu vám to namluvit. Řekl to jistý filozof a já to opakuji. Nuže, takhle jsem si představovala žít. Ale styk s okolními věcmi mi nadělal modřiny, z čehož jsem nesmírně rozzlobena.
Milovala jsem Giroflu! Ne dlouho, ale ten fakt existuje; včera tedy při usínání jsem na to myslela, odvážila jsem se srovnat s — ach! To je znesvěcení! — odvážila jsem se srovnat s vévodou. A dobře mi tak! Ale vůbec ho nemiluji, toho ubohého Giroflu!
Byl to omyl!
Zaměnila jsem hněv a nelibost za lásku, jako by si člověk spletl se Chablis sodovku s kostkou cukru místo šampaňského.
Je to podivné, viďte — nuže, při každé podobné příležitosti znovu myslím na vévodu s vášní, vrací se mi celý, a děkuji za to Bohu, neboť on je mým světlem! Když ho mám v sobě, chápu vše, konečně se cítím!
Ach! Jaký rozdíl! Jak si vzpomínám — celé mé štěstí spočívalo v tom ho zahlédnout; celé hodiny jsem zůstávala na terase, viděla jsem ho projet, někdy; a vracela jsem se domů jako blázen, vrhala se do náruče Collignonové, schovávala obličej na jejím hrudníku... ona mě nechávala a pak mě tiše zvedala a vedla k lekci, stále omámenou, opilou štěstím! Ach! Jak dobře chápu ten výraz: opilá štěstím! Neboť jsem jí byla.
Dívala jsem se na něj jen jako na sobě rovného, nikdy jsem se neodvážila vážně pomyslet na to ho poznat: vidět ho, vidět ho, vidět ho zas a to bylo vše, co jsem žádala!
Jak jsem šťastná, že ho nacházím znovu; když o něm pochybuji, je to jako když pochybuji o Bohu — jsem nešťastná.
A odvážila jsem se pojmenovat stejným jménem dnešní nízký a vulgární cit! Tady si přeji, aby ten muž mě viděl: ale kvůli němu, aby mě miloval, pro něj zkrátka; ráda ho také vidím, ale ne jako štěstí, jako zábavu, protože je
zajímavější než ostatní... pro něj zkrátka, protože jsem si vzala do hlavy tu absurdní myšlenku.
Ale tam — to bylo pro mě, to bylo pravdivé! Milovala jsem toho druhého, opravdově, jak jen já umím milovat! Stále ho miluji, budu ho milovat vždy.
[Na okraji: Ne.]
Jak je dobré mluvit o něm, jak ta vzpomínka očišťuje! Když na to myslím, vycházím z toho nicejského bahna, pozvedám se. Ach! Tam byla pravá láska, ale stydím se to říci... Miluji ho, Bože, ach! Píšu to tichým hlasem, smím-li tak říci, protože to je pravda, protože to bylo jedinkrát a jako už nikdy nebudu milovat nikoho. Zdál se mi bohem. Ach! Kdybych ho viděla zblízka, kdyby na mě promluvil, neměla bych sílu nic říci, jen bych poklekla.
Když na to myslím, nemohu mnoho psát; myslím, miluji a to je vše.
Ne, nikdy mě nikdo nepochopí!
Chtěla bych, aby ta, která mě čte, byla na okamžik mnou, aby mě pochopila! Ostatní nemohou pochopit, to ne oni cítí. Ale já! Já! [Škrtnuto: Chcete] K pochopení je třeba být mnou! A ještě mnou v mých jasných chvílích!
Proč dávat rozumět ostatním!
K čertu celý svět!
Ó můj Bože, Bože, učiňte, ať ho jednoho dne uvidím, ať s ním promluvím!
Nechci na to myslet, stávám se příliš vznícenou! Nechci o Něm už mluvit, pozvedám se příliš vysoko, bojím se, že se rozbiji, až spadnu zpět do podlostí každého dne.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky (s pravopisnou chybou): „Pokud se napoprvé nepodaří, zkoušej, zkoušej, zkoušej znova." ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Svěřuji se Bohu." ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky (s pravopisnou chybou „lime" místo „time"): „Čas ukáže." ↩