Sobota 25. září 1875

Dnes odjíždí můj nepřítel. Počasí je krutopřísné, žádné slunce, zuřivý vítr, rozzuřené moře! V takovém počasí se cítím vždy špatně naladěná a ubohá. Co se odjezdu týče, skoro ho nelituji; když zůstane, příliš mě hněvá; čeho se bojím nadevše, je, že nás nechá na holičkách. Aby nechal mě, to není neštěstí, ale nechat nás — to by bylo strašné. Stará písnička všech, zkrátka, rvavá bolest mé duše v Nice!
(Šaty z velmi tmavě modrého sukna, černý klobouk, jedním slovem jako onehdy, kdy mi bylo tak dobře ve Schlangenbadu) — tetička nešla; vzala jsem Frederika a vyšla na Promenádu,
kde několik chodců udělalo velké oči, vidouc mě v tmavých barvách, mě, tu bílou dámu. Tetička mě bere do kočáru, Fritz nastupuje také. Byli jsme oba dva velmi krásní, můj pes a já.
Girofla neodjel!
Ostatně ať si ho čert vezme; dokud to byla záležitost mladíka a dívky, mohla jsem se zlobit, ale teď, kdy se z toho stává stará nicejská písnička — ať si ho čert vezme!
Mám pravdu? Protože jsme ho tři dny neviděly, nejčernější domněnky se mi tlačí do hlavy!
Co chcete, mám takový strach; v Nice jsme byli tak nešťastní!
A potom — ten proklatý muž, ničitel všech mých radostí, zhoubná vzpomínka. Ten odporný Gericke konečně! Myšlenka, že si všichni budou myslet jako on, mě přivádí k zuřivosti! A pak přichází, jako trest Boží, má bledost.
Proč ty trýznivé myšlenky!
Bože, viďte, že tu to nebude jako tehdy! Bože, ušetřte mě, odstraňte mi ty hrozné myšlenky!
Ach! Proklatý tvor! Před ním jsem byla důvěřivá a klidná; zkazil mi vše, ten muž s bledým obličejem, se stále sklopenýma očima! Nikdy se mi nelíbil, a vymysleli si, že jsem do něj zamilovaná! Proč mi matka řekla svou domněnku, měla si ji nechat pro sebe. Je to jako jed, odporný had, který se plíží všude, mezi nejkrásnějšími květy, do každého záhybu mých myšlenek!
Mám jen dvě tak silné vzpomínky.
Jedna celá bílá, čistá, zářivá, půvabná, rozkošná; druhá špinavá a černá a zhoubná. Vévoda a ten odporný muž, jehož jméno nechci psát vedle vévodova.
Nebyl odporný sám o sobě, ale kvůli všem těm domněnkám, kvůli mé bledosti, která se mu přisoudila!
Ach! Je to strašné, strašné, strašné! Nikdy tedy nezapomenu tu nenávist, a pokaždé, když budu veselá, odporný hlas mi řekne posměšným přízvukem: Dej si pozor, mohlo by to dopadnout jako s Gerickem.
Bože, kdyby to aspoň byla pravda, ale vy víte, že ne; můj deník je tu, aby hlasitě protestoval proti té poskvrňující pomluvě.
Kdybych tak mohla zapomenout, že takový muž existoval!
máma mi řekla, že si myslel, že jsem do něj blázen, a nechtěl tu vášeň povzbuzovat. Dodala také, že veřejnost přisuzovala mou nemoc té vášni.]
Nechme pro tuto chvíli ty hrůzy.
Jdu k divadelnímu kadeřníkovi pronajmout vousy a paruku starce. Celé oblečení už mám doma. Zítra se uvidí, co to je.
Grácie mě dnes večer zvou do divadla; přijímám pozvání ve verších, ale nechtěla jsem tomu věnovat víc času než běžné odpovědi.
Při procházce vcházíme k nim; jsem veselá a rozesmívám všechny.
— Podívej, Audiffret projíždí, řekla Olga.
A vidím ho projíždět; v tu chvíli jsem plně ocenila ten rozdíl, nemožnost srovnání. Ani jsem nezčervenala; pocítila jsem trochu nelibosti, trochu obavy, a to je vše.
Grácie jsou velmi roztomilé, celé v růžovém; já v bílém Empire jako obvykle. Dnes večer se mi líbím. Nina a tetička vzadu. O přestávkách, co se kavalírů týče: Bihovetz a Paris — o miseria!
V sále není nic dobrého.
— Vidíš, Eufrosyno, říkám, zahaluji si krk tím velkým závojem, protože tu nikdo není; přijde-li někdo, sundám ho.
A Fiouloulou přichází, ale neodkrývám se, obnažuji si trochu víc krk, to je vše. Ten tak jemný tyl obdivuhodně vyniknout mou pleť, a pro větší koketérii jsem držela ruku jakoby utopenou v tom tylu; závoj sestupuje až k pasu a tvoří velký uzel, jako sněhovou kouli; má ruka, ne krásná, ale jemná a velmi bílá.
Jsem ráda, že vidím Galulu; přichází bezpochyby od toho druhého. Vskutku, právě ho opouští.
— Tak neodjel, říkám.
— Ne, Bože, slečno, člověk si často řekne: hele, odjedu — a zůstane. A pak on, víte! ...
Při odchodu si dávám ten rozkošný závoj na hlavu; není možné si představit půvab, který dodává mé tváři. A to vše nadarmo.
Zkrátka!
Dělá to naschvál, řekla mi tetička, když jsme už doma. Dělá dvůr a pak nechá na holičkách.
— Ale co, tetičko, však mě nechal na holičkách! Co chcete, aby se s tím dělalo, je to zkažený mladík, to jsem vám přece říkala.
— Ubohá tetičko, dodala jsem, jste z toho celá rozlepená!
Vůbec nejsem rozlepená, ale shledávám chování všech těch lidí podivným. Ze začátku přicházeli často, skoro každý den, bylo je vidět všude, a teď... Je to podivné, to je vše, a nechápu je.
— Co chcete, Madame, to je stará nicejská písnička. Věřte mi, není tu pro nás dobře. Dělají to, co dělali ti ostatní. Jsme tu nešťastní.
— A Saetone a všichni, nechápu je. Jsou opravdu podivní, ujišťuji vás.
— Ale ano, máte pravdu. Dokud to byla osobní záležitost, nebylo to nic, ale od chvíle, kdy se z toho stala stará nicejská písnička, je to odporné; jsem zarmoucena a už se nezlobím.
[POSLEDNÍ NEČÍSLOVANÁ STRANA: Devět řádků zrušeno]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „ó bído!"