Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 23. září 1875

Co je na tom krutého, je, že se pokaždé nechám
chytit!
Chtěla bych se spráskat za svůj včerejší deník... Ach! Jsem buď velká husa, nebo on je velký muž! Co je na tom všem nejzvláštnější, je vaše služebnice, — která se považuje za tak moudrou, která si pokaždé dělá obdivuhodné plány a nechá se chytit jako kdokoliv!
Ale o co jde, zeptáte se. O něj, o věčného d'Audiffreta, o toho proklatého muže, který skoro rok tráví svůj život tím, že mě trýzní. Nebýt včerejšího večera, vše šlo dobře, neměla jsem si co vyčítat, ale hle, nechám se strhnout, shledávám ho roztomilým, chystám se zpívat duety! Ale to je nedůstojné!
Dobře jsi věděla, absurdní, idiotská holko, že se nelze spolehnout na oceán víc než na to monstrum, a tys vše zapomněla, nechala ses chytit, nasadila sis motýlí výrazy, za které si zasloužíš hůl!
Obdivujte zdvořilost mého objektu.
Přichází ke kočáru, malý nicejský klobouk, oblečen v modrém: čekám, že uslyším hovořit o hudbě, o opeře — houby!
Absurdní zvíře, bláznivá žena! Přijde říci, že Nice, to není země, že se tu nudí k smrti, že nemá co dělat, že opravdu to není země, ne, řekněte, je to vůbec země! A že odjíždí v sobotu. Čekal změnu výrazu jako onehdy, ale — nevýslovným štěstím — ani jsem nemrkla.
— A zůstanete v Paříži dlouho? zeptala se tetička.
— Ale ne, ne příliš dlouho, patnáct až dvacet dní.
Nový šíp, ale ne víc úspěšný než poprvé, nepohnula jsem se. Jen se mi celá nálada změnila a vnitřně jsem se stala velmi zmatená a zahanbená.
Jdeme se Saetonem a Chevalierem. Můj strýček mluví o Giroflovi a říká, že jsem krutá ke všem kromě k němu. Dělá hloupého a vzdychá, zuřím a vzdychám a směji se s ním a jako on.
K ještě většímu rozčilení Girofla, který nás viděl pěšky, nesestupuje a jde k Sapogenikoffovým. Chtěla bych být kdekoliv, jen ne s tetičkou, která je navenek tím, čím já jsem uvnitř — zmatená a se svěšeným ohonem! Jedeme kočárem na nábřeží Saint-Jean-Baptiste a cestou zpět po Promenádě vidíme tu nedůstojnou kreaturu, jak provádí opičárny s Enoteasem, Chevalierem atd.
Všimla jsem si, že má krásný krk, silný a pravidelný, když stál u kočáru na koncertě.
Jsem tak rozzuřená a zuřivá sama na sebe, že od č. 7, naproti kterému byl bataklán a ten muž, až domů ho miluji. A říkám si potichu: miluji ho, nuže, jistě ho miluji! — ale jakmile jsem dorazila k č. 55 bis, zastyděla jsem se a přestala ho milovat.
Usedám ke stolu naladěná, jak si dovedete představit, a otevírám ústa jen k drobným nevinným zlomyslnostem proti Sapogenikoffovým. Vtom vstupují, Marie a Olga, a — ó hrůzo: to je vrchol!
Ukázali mu fotografii a vyprávěli o Angličankách!! !!!!! Ale já jsem ztracena! Co si pomyslí! Ach!
Nechtěl věřit; říká, že nás viděl zároveň v lázních, že napravo byly Angličanky a nalevo my, ve stejnou chvíli. Faktem je, že kousek byl obdivuhodně proveden. Byly jsme jako Angličanky usazeny napravo a najednou, zázračnou proměnou, jsme nalevo vedle toho muže a samy sebou.
[Na okraji: Zatímco Angličanky tam byly, byla jsem tam i já, nebo spíše Dina oblečená za mě. To byl hlavní trik.]
— Cože, vykřikl, ta velká hrbatá byla slečna Bashkirtseff?
— Ano.
— A ta, co chodila takhle, to byla!
— Já, řekla Marie.
— A ta černá, kterou jsem pokládal za pruského špiona...
— To jsem byla já, řekla Nina.
— Ale to je neuvěřitelné! A já jsem vás nepoznal! Ach!
A scéna omdlévání smíchy, křiku, nemožně, a údivu bez konce. Aspoň — když mu vše vyprávěly — aspoň jsem měla být u toho, abych si užila překvapení toho muže.
— Zavraždily jste mě! říkám, zakrývajíc si tvář dlaněmi a padajíc do křesla.
— Není za co, řekla tetička, nezbývá vám než jediné: oblékněte Leonii, Ambroisovu ženu, kuchyňskou a pradlenu naproti do Angličanek a pošlete je zítra na zámek. — Tento návrh vyvolal nepostižitelný efekt, řev radosti a šílený smích.
Skoro se dusím a dvakrát ztrácím hlas.
Beru Grácie k sobě a smějeme se jako za starých časů. A kdo způsobuje tu velkou veselost? Girofla, o kom se mluví, Girofla, kdo je hrdina? Girofla, stále Girofla, všude Girofla.
Olga se mu podobá děsivým způsobem; kreslím jí knírek, nasazuji jí svůj klobouk na jízdu a zaujme jeho pózu — podobnost je k neuvěření. A taky křičíme.
Najednou se mě zmocňuje nezměrná touha vidět starého Audiffreta.
— Snad tito pánové přijdou dnes večer, držte se v každém případě připraveny, řekla tetička.
A držíme se připraveny, ale nikdo nepřichází. Ostatně zuřím na všechny ty lidi. Nikdy jsem nebyla tak ponížena, neboť ať říkám co říkám, nechala jsem se dokonale chytit a od č. 7 Promenády Angličanů až k č. 55 bis jsem ho milovala. Fuj! Fuj! Kolik kdo chce, říkám, co je; snad je špatné říkat vše, ale říkám a budu říkat vše.
Je hezký, ten bandita, má krásný krk. Nenávidím ho, zuřím na něj a přejímám jeho způsoby, mluvím jako on, a často aniž bych chtěla.
Ne, Bůh mi ho nikdy nedá, neboť bych ho rozdrtila!
Ale vyprávět mu aféru s Angličankami! A vyprávěla Nina, dovedu si představit s jakým duchem.
Je to nedůstojné!
Představujeme si falešné Angličanky zítřka, jak je přijme, jak odkryjí závoje. Neboť po tom, co mu vše vyprávěly, přijít znovu by bylo... nevím už co. A pak jeho překvapení!
Nikdy jsem se tolik nesmála a nekřičela.
Ale kolem desáté jsem se zamyslela: byl by schopen naše ženské zbít a to by nás nadobro znepřátelilo. Nemáme míchat služebnictvo do našich žertů. Jistě by to bylo překvapivé, ale on by se rozzlobil a já nechci mít další mrzutost, mám jich dost, zaplať Pánbůh.
— Ach! Kdybych byl věděl, řekl, zavřel bych vás a donutil přiznat, že jste to byly vy.
A zítra by zavřel ty ženy a pak jaké překvapení, jaký skandál!
Bylo by to příliš krásné, a proto se to nedá udělat. Všechny ty věci mě omámily; když všichni
odešli, zavírám se se svými myšlenkami, píšu tenhle blábol a ukládám se. Jak je pero bezmocné! Jak bych chtěla vyprávět všechny hlouposti, které jsme dnes večer provedly; tetička sama se smála jako blázen, co se mě týče, přistupovala jsem ke všem naším absurditám se vznešenou vážností, což mě dusilo a pak jsem šla strčit obličej do zdi a dupat nohama do podlahy.
Aféra se zámkem je den ode dne zábavnější; každý den se objeví nová věc, které jsme si tehdy nevšimly.
Zejména úžas toho muže — vykřikl zoufalstvím, že nás nepoznal, řekl, že chce zbít zahradníka, který nás nechtěl pustit dovnitř. Ach! Když si vzpomenu na ten večer u nás, kdy vyprávěl podivnou návštěvu, kterou měl ráno, a když slyším Olgu vyprávět jeho zděšení a jeho smích z dnešního dne, cítím „jak z hloubi duše proudí cosi, čím člověk omdlévá".
Je to zvláštní, vyprávěné věci nesmějí; marně takříkajíc fotografuji naše gesta a slova, a nic. Je to stále studené nebo absurdní.
Naštěstí ho už nemiluji; budu si vždy se zoufalstvím vzpomínat, že od č. 7 po č. 55 bis jsem ho milovala. Milovala jsem d'Audiffreta!
Kdo plivá vzhůru, dostane to, co plivl, do obličeje.
Ó velká a vznešená pravdo!
Proč je Pravda zobrazována celá nahá a na dně studny?
Protože pravda je vždy skrytá a člověk, který ji jde hledat, riskuje, že se utopí, nebo přinejmenším, že strašně ochraptí. Pravda je celá nahá, protože nahota není připuštěna, protože se člověk za ni stydí a protože ji lidé pronásledují bučením. Zkrátka proto, že pravda vyžaduje přikrytí jako nahota a že — prostá — pohoršuje počestné lidi.
Pochopila jsem to lépe, ale neumím psát tak, jak chápu. Je to jako v nočním děsu — člověk chce křičet a nemůže!