Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 22. září 1875

Včera jako předevčírem, poté co jsem chvíli zůstala v posteli, jsem vstala, ale tentokrát ne abych psala verše, ať jsou sebehorší; vstala jsem, abych se navečeřela.
Probouzím se celá divná, jako den po odjezdu toho Nicejce. Jsem rozzlobená! Snížila jsem svou ruku až k němu jen v jistotě, že ho sesbírám, a hle, on uletí jako list odnesený větrem! Přiblíží se, myslím,
že ho držím, ale ne! Už je daleko. Ten lov mě znervóznil.
Zuřím, že jsem pronásledovala věc nehodnou, bez úspěchu. Rozumí se dobře mé myšlence? Kdybych byla poražena ve vážném boji, byla bych zarmoucena, velmi zarmoucena, ale nakonec bych se smířila. Ale tady! Zabývala jsem se tím jen v jistotě úspěchu. Ach! Kdybych byla věděla! Myslela jsem, že stačí dát znamení, ani to ne, ještě méně, je-li to možné!
„Nikdy se nemají dělat plány!"
A jaká hanba přede všemi, přede všemi mými!
Fuj, jaká ponižující situace. Panebože! Jak ho za to nenávidím!
Jsem otupělá a pronásleduje mě nová obava. Změna Sapogenikoffových. Že i oni, aby šli s proudem... Ach! To by bylo opravdu podivné! Nemluvě o jejich chudobě, mluvme jen o Yourkoffovi. Všichni se na to dívají skrze prsty, nechtěli Parise zpočátku přijmout do klubu a udělali výtku konzulovi, protože představil „mužskou kokotu".
Oni, kteří odjeli z Ženevy, protože po té katastrofě děvčata onemocněla a v Ženevě se říkalo, že ony... — Ach! Děsí se mi opakovat takovou hanebnost — že obě dvě mají dítě! To se říkalo! To se říkalo o dvou holčičkách šestnácti a sedmnácti let! O dvou andělech!
Oni, které jsme přijaly jako nejbližší příbuzné. To by bylo opravdu příliš ošklivé!
A kdo ví? Aby dělali jako paní Howardová, nebo aby si zasloužili pozvání paní Tutcheffové, udělají to! To by mě znepřátelilo s celým lidským pokolením, ale ne tak, jak se to chápe — to by ve mně trojnásobně vzbudilo touhu po bohatství a moci, abych viděla všechny ty lidi se plazit u mých nohou, abych je drtila svou dobrotou a svou povýšenou blahosklonností, abych jim dala pocítit, že — ach! ode mne k nim žádné výčitky!
Ale proč jsem tak zdrcená!
Co jsem tomu světu udělala? Proč mě pronásleduje od narození? To mě zabije, neboť při těch myšlenkách hloupnu, oči nabývají idiotského výrazu, nechci nic, nejsem nic, jsem zničená, zničená, a nepláču.
Není to hanebné, má holko? Jiná by se za to styděla celý život! A ty, ty jsi spokojená! Toto se vztahuje k večeru.
Ale pojďme nejdřív na Promenádu. Nejdřív v kočáře, pak pěšky s tetičkou. Unavila se po půl hodině a sedáme si na lavičku; ihned přichází Fiouloulou a říká, že včera přišli s d'Audifretem k nám, ale vidouce všechna okna tmavá, neodvážili se vstoupit. O pár minut později přichází ten nádherný hlupák oblečený jako do Bouloňského lesíka; jde z přístavu, kde kupoval hrnce na olej. Hodlá být rozumný. Nemohla jsem se ubránit úsměvu, když jsem to slyšela, já, která jsem řekla „hliněný hrnec" z hlouposti, a hle, uhodla jsem. Okamžitě jsem pojala odhodlání objasnit si ještě jiný bod své písničky.
Prochází Cresci, ředitel opery; Girofla ho popadne a představí, mluví o Itálii, nutí mě mluvit italsky, vychvaluje můj hlas profesorovi, říká, že musím brát hodiny atd. atd. Cresci, který mě zdravil a klaněl se mi, ještě než mě znal, se bude klanět teď teprve, když ho jeho pán a vládce představil.
Chudákovi chybělo dvacet tisíc franků na převzetí řízení divadla a Girofla mu je půjčil pod podmínkou, že bude splacen, až budou zisky. Takže je bohem toho muže.
Ten mladík ví, co se říká, a před Italem se choval tak, aby všechny utvrdil v té myšlence.
— Co mi na tom záleží, když odjíždím z Nice?
— Tak začnete dávat hodiny slečně, která má nádherný hlas kontraltu — a pak ke mně:
— Kdy, slečno?
Ta kreatura si nasazuje důvěrné způsoby, ale co...
— Naučte nejdřív zpívat pána, říkám Crescimu, a pak uvidíme. — A šla jsem za tetičkou, která už seděla v kočáře.
Dnes večer přicházejí k nám. Protože se všechno vypráví, Cresci věděl od Saetona, jaký mám hlas a jak zpívám.
Oblékám se do bílého, šaty Empire (ne příliš Empire, to by bylo troufale na mých šestnáct let), růžové punčochy a pantofle z juchtové kůže. Před zrcadlem jsem se chtěla převléknout, bála jsem se, že jsem příliš nastrojená, neboť má tvář byla tak bílá a růžová, že dodávala zvláštní záři všemu ostatnímu. Nepřevlékám se a scházím do salónu, kde jsou tetička a dva Nicejci.
— Je to pravda, pane, že máte zvláště krásnou zrcadlovou skříň?
— Kdo vám to řekl?
— Někdo, ale řekněte, je to pravda?
— Nevím, mám zrcadlovou skříň jako všechny zrcadlové skříně, nemá nic mimořádného.
— Snad v bytě vašeho otce? řekl Galula.
— Ach! Ano, je to pravda, má obrovské zrcadlové skříně.
— Tak vidíte, měla jsem pravdu.
Tak se mi objasnil i druhý bod a odcházím ze salónu, abych se v klidu zasmála, a on tam zůstává a ničemu nerozumí.
Každý ukradl jednu medailonovou fotografii, tři Grácie pohromadě, po mnoha nezdařených pokusech.
Mluvilo se o Smirnoffovi a jeho karikaturě, a protože ji chtěli nezbytně vidět, místo abych dala snést plátno dolů, vedu je nahoru do svého kabinetu.
— Bude to jednodušší, říkám, vy, pane Galulo, vezměte svíčku a vy, pane, druhou, a vystoupáme.
A stoupáme, a protože schodiště je pokryto prachem a kusy omítky, jelikož první patro obsadili zedníci, vyhrnuji si vlečku, což mi vůbec nevadí; mé nohy a pantofle z juchtové kůže si říkají o oči: dostaly čtvery.
Poté, co si prohlédli vše a chodili pokojem se svými svíčkami, Girofla otevře skříň a první kniha, jejíž titul přečte, je: „Paměti maršála vévody de Richelieu." Zatraceně! To jsem nechtěla.
— Ach! Ha! pronesl výrazným tónem.
Scházíme do salónu; u čaje ten muž vypráví, nebo spíše já ho nechávám vyprávět o jeho tažení v roce 1871.
Vypráví nám, jak kradl sedlákům slaninu a husy. Husy tím, že je chytal za zobák, aby nemohly křičet.
Nedokážu si ho představit jako vojáka a ptala jsem se ho opakovaně na totéž a on opakoval a já se smála a on se smál mé malé důvěře v jeho statečnost.
Zdá se, že zabil jednoho Prušáka, jediného!
Znovu jsem získala veškerou svou duchapřítomnost, už nejsem hloupá, směji se, dokonce vtipkuji, znovu mám svůj důvěrný a povýšený výraz, jsem nadšená!
Dnes ráno jsem smazala věž, rohy a ocas, chtějíc předělat muže zepředu, ale nepodařilo se mi. Dnes večer mu nasazuji cylindr a nechávám ho pózovat všemi způsoby.
— Nepřijdete o nic tím, že počkáte, zítra budete na
svém místě. Nesmějte se, ale zavřete přece ústa! A přirozeně je otvíral, smál se, pak je zavíral a ona se zase otvírala.
Z profilu teď, zepředu, ne, níž, posaďte víc klobouk.
— Viděla jste „Krásnou Helenu"? přerušil Fiouloulou.
— Ne, říkám, aniž se otáčím, naklánějíc hlavu tu na jednu stranu, tu na druhou, abych si lépe uvědomila tu tvář, kterou mi tak těžko kopírovat, a také abych se na něj podívala, neboť je krásný.
— To proto, pokračoval malý, že v prvním jednání je naprosto stejná scéna.
A má pravdu. Tohle je místo pro málo lichotivou výtku na mou adresu. Já, která jsem dnes ráno zuřila, jsem dnes večer nadšená. Co chcete, abych s tím dělala, když mě baví, když ho shledávám roztomilým! Doufám, že jsem upřímná.
Už nevím, k čemu řekl:
— Neboť můj otec, při nejmenším hluku, hned střílí z pistole.
— Je nebezpečné chodit k vám, říkám.
— Jednoho večera mě samého přivítala rána z pušky; přijel jsem bez ohlášení, a protože jsem měl klíče, vstoupil jsem a zahradník vystřelil. Neboť jsem všem rozdal staré lovecké pušky.
Je to děsivé.
Chtěla jsem vyprávět o Angličankách, ale to bude později.
Pak se mluví o zpěvu a znovu:
— Musíte brát hodiny, bezpodmínečně. Pošlu vám Cresciho, jste volná pozítří v deset? A budeme zpívat duety atd. atd. atd...
Konečně, proč ne?
Zítra bude hledat se svým Crescim a na koncertě mi řekne, co našli.
Já zpívající s d'Audifretem. Pro kteroukoli jinou by to mohlo být nebezpečné, ale já, obrněná, jak jsem!
Ne, je to velmi zábavné.
Poznamenejme, že tu stále je ten otřes