Čtvrtek 2. září 1875

Posuďte mou náladu podle dopisu, který píšu do Schlangenbadu:
Madame, má matko,
Kdy opouštíte ten Schlangenbad mé duše? Kam jedete potom? Bylo by záhodno vědět trochu, co se bude dělat.
Nemohu věci zařídit sama, je třeba se spojit. Nikdo nechce nic dělat, nikdo mi nechce pomoci. Jsem jako Hagar na poušti. Opuštěná ode všech a jednáno se mnou nedůstojně. Všemu, co si přeji, se stavíte na odpor, a místo abyste mi pomáhaly, jednáte se mnou jako s nepřítelkyní. Úplně jako bych chtěla podnikat nemožné věci. Opravdu je to ošklivé! Jsem vaše dcera a vy na mě nemyslíte o nic víc, než kdybych neexistovala. Musím křičet, plakat a mučit se, abych dosáhla věcí, které by se měly dít beze mne. Je to proto, že o ně žádám?
Nevím. Tolik je jisté, že jsem v žalostném stavu. Nic se nedělá, nikdo mě neposlouchá!
Brzy bude třeba dělat scény, abych dostala jídlo. Jsem rozzuřená a má trpělivost je u konce. Když se vás nic nedotkne, hodlám vše přenechat milosti Boží. Ať vše shnije a zplesnivá a já zplesnivím sama!
Tetička je jako kamenná modla. Neposlouchá o nic víc než vy. Nevím, kam se vrtnout. U vás hubování, necitlivost ke všemu, co se mě týká, posměch a zlomyslnost. Tady o moc lépe ne. Už září a stále nic. Nejsme ani v Nice, ani v Paříži, ani ve Florencii, ani u čerta! Pět let řvu, abych dostala koně, a zůstávám se svým řevem a s ničím víc.
Čekat se dá, ale všechno má svou mez. A má trpělivost se blíží ke své mezi. Nebojte se, nebudu vyhrožovat, a čím vám mohu vyhrožovat? Ráda bych viděla tu věc, která by vás přiměla k pohybu a vytrhla z té vyčerpávající netečnosti, z té zuřivé a zarputilé lhostejnosti, smím-li se tak vyjádřit. Na tetičku si nestěžuji. Je na tom lépe než vy, protože přestože je jako vy, nedráždí tolik jako vy a je s ní větší klid. Ale ani jí se nemohu chlubit.
Na shledanou. Přála bych si, abyste se mohla znovu narodit a zakusit matku a tetičku jako moje matka a má tetička, a také abyste měla mou povahu.
Nežádám už ani koně a kočár. Žádám jen jednoho koně, jediného, jednoho ubohého koně.
Ach! Podívejte, vy všichni do jednoho nestojíte za jedinou slzu, kterou mi nutíte prolít!
Potom píšu toto:
Drahý pane Saetone, odpusťte, že se opět uchyluji k vaší laskavosti.
Jistě bych vám ušetřila námahu, kterou, doufám, ráčíte podstoupit, ale neznám v Nice nikoho, kdo by mi mohl dobře poradit, a především nikoho tak ochotného jako vy.
Ráda bych přesně věděla, kdy se konají oslavy výročí Michelangela ve Florencii. Vy, který čtete italské noviny, mě snad můžete informovat. Žádné francouzské noviny o tom nepíšou, jsme s tetičkou v Paříži samy a nacházíme se ve zdrcující nejistotě. Víte, že je to trochu kvůli mně, že má matka svoluje jet na ty slavnosti, neboť nechává na mně, abych se informovala, a já se obracím na vás, vědouc, jak jste vždy laskavý.
Paní Romanoffová vám vzkazuje srdečné pozdravy. Co se mě týče, přijměte předem mé upřímné díky a mou omluvu, že vás obtěžuji takovými maličkostmi.
Marie Bachkirtseff.
Grand Hôtel, 281, Paříž
Ohavný dopis, ale jsem špatně naladěná; můj dopis mámě dostatečně vysvětlil důvody.
Tento den je v kontrastu s tím šťastným dnem ve Schlangenbadu. Caroline mi zkoušela šaty, skoro mi u ní bylo zle. Jsem ošklivá. V Bouloňském lesíku jako včera, ale přece jen trochu nacházím svůj postoj.
Od jedné do dvou u nás byli Gonzalesové otec a syn.
Koketovala jsem se synem, smála se, nazývala ho svým přítelem, svým kavalírem a říkala mu, že se na něm nic nezměnilo, jen to, že mi už nedělá dvůr: na to řekl, celý rudý, že je to proto, že se neodvažuje, a já mu řekla, ať se odváží, a zmocnila jsem ho k tomu. Zrudne a využije svolení. Otec mě vynáší do nebes. Jakákoliv je, chvála vždy těší, a můj přítel Gonzales s ní neskrblí.
Vše se na mě šklebí, vše se mi jeví jen jako temnoty, zklamání, podlosti.
Nevěřím v nic, v nic nedoufám, nic si nepřeji.
Šaty se mi zdají ošklivé, klobouky příšerné, stav k zbláznění!
A k tomu netrpělivost, tíhnutí k nevím čemu.
Zdá se mi, že se mi vše zhatí, tak jako se mi zdálo, že se mi vše podaří.
Bože můj, uklidněte mě.

Poznámky

Pozn. překl.: Hagar (Agar) — biblická postava, egyptská služebná Sáry, kterou Abraham vyhnal s jejím synem Izmaelem do pouště (Genesis 21). Marie se stylizuje do role opuštěné a zavržené.