Středa 14. července 1875

Dům je tak prázdný, tolik se trápím. Utěšuji se jedině tím, že vidím Audiffreta, a když ho nevidím, jsem velmi smutná.
Včera se mluvilo o latině, o lyceu, o zkouškách. To mi dává zuřivou chuť studovat, a když přijde Brunet, nenechávám ho čekat a žádám ho o informace o zkouškách. Dá mi takové, že po roce přípravy se cítím schopná přihlásit se k maturitě z přírodních věd. Mluvíme o tom s Brunetem. Jaká škoda, že musím z Nice odjet. Jaká hloupost, že mě to nenapadlo vážně před rokem! Mohla jsem se přihlásit teď!
Konečně — budu se připravovat i tak; mohu to dělat ve Florencii a vrátit se do Nice ke zkouškám.
Od února tohoto roku studuji latinu, jsme v červenci. Za pět měsíců jsem podle Bruneta zvládla to, co se na lyceu dělá za tři roky. Je to zázračné.
Nikdy si neodpustím, že jsem ten rok promarila! Bude to pro mě nesmírný žal, nikdy na to nezapomenu!
Audiffret nikde a já se trápím. Ta odporná bytost nejde do lázní a vidíme ji v kavárně de la Victoire.
To je nedůstojné! Pochybuji o všem.
[Šest škrtnutých řádek]