Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 13. července 1875

Tolik bych chtěla, aby přijel strýc.
Mám absurdní obavy. Bojím se, že můj Nicejčan odjede. Pak se na mě všichni ti lidé budou dívat jako na opuštěnou.
Zuřila bych!
Vidíme se na koncertě. Saëtone jménem všech svých společníků žádá o dovolení přijít dnes večer k nám.
Girofla neopouští vůz. A tu prochází jeho otec sám se svým panským výrazem. Kde k čertu vzal ten panský výraz? Ten slušný stařec se o sebe stará, barví si vlasy a ujišťují nás dokonce, že má dobrodružství ještě teď. Po rozluce se poprvé ukazuje na veřejnosti. Otec a syn se velmi přátelsky zdraví a tento rudne až po uši.
— To je váš otec.
— Ano, to je můj tatínek, jde sám nahoru se svým velkým kloboukem.
Otec, zahlédnuv svého drahého chlapce, se okamžitě otočil, aby se na mě podíval, a já udělala totéž; a protože jsem říkala nevím už co a usmívala se, ten stařec tak jako se patří dostal polovinu mého úsměvu a já zrudla.
— Jak jste zrudl, pane.
— A vy, vy jste taky zrudla, slečno. Faktem je, že jsme oba byli červení.
[Škrtnutý řádek: Pak jsem se dala do smíchu]
Úplně stejným způsobem v Bádenu, když jsme hráli kroket před lázněmi Stéphanie, procházel otec Gonzalèse a jeho syn stál blízko mě a zrudl, a já mu řekla: — Tamhle je váš otec. Nevím, proč ta druhá scéna z doby před téměř pěti lety přichází v mé mysli vedle té dnešní.
Bylo mi jedenáct, Rémymu čtrnáct. Od té doby jsem se hodně změnila.
Je přece jen zvláštní vidět, jak se věci takto opakují. Vracím se domů a celou dobu se směji, aniž bych tetě cokoli řekla.
Včera jsme s ní mluvily o Giroflovi. Řekla jsem jí vše. Ať o mně říkají špatné potom. Především jsem jí řekla, že se nemá věřit v nic vážného — jedním slovem jsem jí řekla vše, co si o té záležitosti myslím.
Dokonce jsem přečetla několik řádek ze svého deníku. Tím jsem zajištěna z této strany a teta je připravena na vše. Řekla jsem jí, že mě může klidně nechat na holičkách poté, co mi učinil ten druh vyznání. Jdu tak daleko, že předpokládám vše — abych nebyla překvapena a hlavně abych nebyla pokládána za opuštěnou. Řekla jsem, že se dvořil všem, že jsem na řadě já, a tím to hasne.
Ale teta, ač je téhož názoru jako já, tvrdí, že se nikomu nedvořil jako mně.
Podle mě se mi nijak nedvoří — možná mě miluje, ale pokud jde o dvoření, o tom nemůže být řeč.
[Na příč stránky: Máma a teta měly víc sebeúcty než já, a když jsem předvídala neúspěch, jemně jsem je na to připravovala.] Často se dokonce ptám sama sebe, zda se vůbec umí dvořit.
V devět čekáme Giroflu, Fioulouloua a Saëtona, ale jaké je mé překvapení, když vstupuje Chevalier a Désiré, následováni Saëtonem a velkým Audiffretem!
Jsme samy, nebo spíše jsem sama, neboť teta se nepočítá — neobtěžuje se a nevynaloží ani trochu fantazie pro své hosty.
Ostatně to vůbec nejde špatně. Po čaji se hrají společenské hry. Godard se postupně ochočuje a není tak hloupý, jak vypadá. Saëtone se směje tak, že se bojíme o jeho život. Na každého, kdo byl na pranýři, se říkalo něco o mém ďolíčku; Chevalier začal a Saëtone pro každého skládal frázi o řečeném ďolíčku s variacemi.
Vyprávět to je nic, ale bylo to velmi vtipné. Mimo jiné Godardovi řekli, že je na pranýři, protože by se střemhlav vrhal v šatech do moře pro řečený ďolíček.
D'Audiffret sbíral slova a pokaždé jsem se musela naklonit a mluvit mu do ucha. To mu muselo být příjemné. Mně to nedělalo vůbec nic.
Zůstávají do jedné. Teta mi se smíchem vyčítá, že jsem si s tím mužem vyměňovala zamilované pohledy. Je pravda, že jsem si vyměňovala pohledy, ale z mé strany nic zamilovaného, a pokaždé, když se naše oči setkaly, předstírala jsem, že hledám slovo pro hru, a polohlasem říkala, zatímco jsem se na něj dívala: — Co bych tu mohla říct? To je těžké — a tak dále.
Zařizuji to tak, abych se s ním loučila jako poslední, a zachovala si dojem otřesu.
Raději mám venkovské plesy než večírky u nás doma. Tam je člověk volný, může se ztratit a zase najít. Tady není možné vyslechnout nic soukromého — vždy jen obecná konverzace.
Včera jsem objevila velmi hezký způsob dívání, který se výborně hodí k mému novému účesu.
Spočívá v tom opřít si ruce o stůl a bradu o ruce a pak zvednout oči na osobu, kterou chceme. Dodá to roztomilý výraz, zejména když máte čelo pokryté lehounkými vlásky jemně napudrovanými pro vzdušnost — a když jich není příliš. A pak také není špatné mít k tomu můj obličej.
Dívala jsem se tak na Audiffreta, který seděl naproti mně — byli jsme všichni kolem stolu a já seděla v nízkém křesle. Díval se na mě a já mu to zčásti oplácela.
Způsob, jakým to dělal, mě uspokojoval. Bez velké zkušenosti věřím, že se v tom umím vyznat.