Úterý 13. července 1875

Tolik bych chtěla, aby přijel strýc.
Mám absurdní obavy. Bojím se, že můj Nicejec odjede. Pak se na mě všichni ti lidé budou dívat jako na opuštěnou.
Zuřila bych!
Vidíme se na koncertě. Saëtone jménem všech svých společníků žádá o dovolení přijít dnes večer k nám.
Girofla se od kočáru ani nehne. A tu jde kolem jeho otec, sám, s tím svým panským vzezřením. Kde k čertu k tomu panskému vzezření přišel? Ten distingovaný stařec o sebe dbá, barví si vlasy a prý má dokonce ještě dnes milostná dobrodružství. Po rozluce se na veřejnosti ukazuje poprvé. Otec a syn se velmi přátelsky pozdraví a syn zrudne až po uši.
„Tamhle je váš otec.“
„Ano, to je můj tatínek, jde sám nahoru se svým velkým kloboukem.“
Když otec zahlédl svého drahého chlapce, hned se otočil a podíval se na mě, a já udělala totéž; a protože jsem zrovna říkala nevím už co a usmívala se, dostal ten tak distingovaný stařec polovinu mého úsměvu a já zrudla.
„Vy jste ale zrudl, pane.“
„A vy, vy jste taky zrudla, slečno.“ Pravda je, že jsme byli červení oba.
škrtnutoPak jsem se dala do smíchu
Úplně stejně to bylo v Bádenu: když jsme hráli kroket před lázněmi Stéphanie, šel kolem Gonzalèsův otec, jeho syn stál vedle mě a zrudl, a já mu řekla: „Tamhle je váš otec.“ Nevím, proč se mi ta druhá scéna, stará skoro pět let, v mysli staví vedle té dnešní.
Bylo mi jedenáct, Rémymu čtrnáct. Od té doby jsem se hodně změnila.
Je přece jen zvláštní vidět, jak se věci takto opakují. Vracím se domů a celou dobu se směji, aniž bych tetě cokoli řekla.
Včera jsme s ní mluvily o Giroflovi. Řekla jsem jí všechno. Ať o mně potom někdo říká něco zlého! Především jsem jí řekla, že nemá věřit, že by šlo o něco vážného — jedním slovem jsem jí řekla vše, co si o té záležitosti myslím.
Dokonce jsem jí přečetla několik řádek ze svého deníku. Tak jsem z téhle strany krytá a teta je připravená na všechno. Řekla jsem jí, že mě klidně může nechat na holičkách, poté co mi učinil tohle jakési vyznání. Připouštím si předem úplně všechno, aby mě nic nepřekvapilo a hlavně aby se na mě nikdo nedíval jako na opuštěnou. Řekla jsem, že se dvořil všem, že jsem na řadě já, a tím to hasne.
Ale teta, ač je téhož názoru jako já, tvrdí, že se nikomu nedvořil jako mně.
Podle mě se mi nijak nedvoří — možná mě miluje, ale pokud jde o dvoření, o tom nemůže být řeč.
napříč stránkou Máma a teta měly víc hrdosti než já, a když jsem předvídala neúspěch, jemně jsem je na to připravovala. Často se dokonce ptám sama sebe, zda se vůbec umí dvořit.
V devět jsme čekaly Giroflu, Fioulouloua a Saëtona — a jaké překvapení, když vstoupí Chevalier a Désiré a za nimi Saëtone a velký Audiffret!
Sapogenikoffovi jsou v Monte Carlu. Jsme samy, nebo spíše jsem sama, neboť teta se nepočítá — neobtěžuje se a nevynaloží ani trochu fantazie pro své hosty.
Ostatně to vůbec nejde špatně. Po čaji se hrají společenské hry. Godard se postupně ochočuje a není tak hloupý, jak vypadá. Saëtone se směje tak, že se bojíme o jeho život. Na každého, kdo byl na pranýři, se říkalo něco o mém ďolíčku; Chevalier začal a Saëtone pro každého skládal frázi o řečeném ďolíčku s variacemi.
Když se to vypráví, není to nic, ale bylo to velmi vtipné. Mimo jiné Godardovi řekli, že je na pranýři, protože by se střemhlav vrhal v šatech do moře pro řečený ďolíček.
D’Audiffret sbíral slova a pokaždé jsem se musela naklonit a mluvit mu do ucha. To mu muselo být příjemné. Mně to nedělalo vůbec nic.
Zůstávají do jedné. Teta mi se smíchem vyčítá, že jsem si s tím mužem vyměňovala zamilované pohledy. Je pravda, že jsem si vyměňovala pohledy, ale z mé strany nic zamilovaného, a pokaždé, když se naše oči setkaly, předstírala jsem, že hledám slovo pro hru, a polohlasem říkala, zatímco jsem se na něj dívala: „Co bych tu mohla říct? To je těžké“ — a tak dále.
Zařídím to tak, abych se s ním loučila jako poslední a uchovala si dojem toho otřesu.
Raději mám venkovské plesy než večírky u nás doma. Tam je člověk volný, může se ztratit a zase najít. Tady není možné vyslechnout nic soukromého — vždy jen obecná konverzace.
Včera jsem objevila velmi hezký způsob, jak se dívat, a výborně se hodí k mému novému účesu.
Stačí opřít ruce o stůl, bradu o ruce a pak zvednout oči k tomu, na koho chcete. Vypadá to rozkošně, zejména když máte čelo pokryté lehounkými vlásky jemně napudrovanými pro vzdušnost — a když jich není příliš. A pak také není špatné mít k tomu můj obličej.
Dívala jsem se tak na Audiffera, který seděl naproti mně — byli jsme všichni kolem stolu a já seděla v nízkém křesle. Díval se na mě a já mu to zčásti oplácela.
Způsob, jakým to dělal, mě uspokojoval. I bez velké zkušenosti myslím, že se v tom vyznám.