Pondělí 12. července 1875

Obědvám sama s tak spokojeným výrazem, že je to k umření smíchy. Mluvím si potichu, arogantně a ješitně — člověk by řekl, že jsem právě vyhrála Farsalos.
Než jdu na pláž, zastavím se u Sapogenikoffových, a jaké překvapení! Olga se na mě mračí, sotva na mě promluví, a když ji políbím, zrudne a suše mi polibek oplatí.
„Co ti je, drahá?“
„Nic.“
„Ale vždyť mě sotva zdravíš.“
Marie je nemocná, jdu se na ni podívat do postele — ta je jako obvykle.
„Nu, má maličká,“ říkám, když [s] Olgou scházím dolů, „jsme už milejší?“
„Ale mám špatnou náladu“ — a přitom se na mě ani nepodívá a tváří se upjatě.
„Na shledanou, můj anděli.“
„Na shledanou, dítě mé.“
Oh! ho! ho! — jak řehtá Girofla — co se děje?
V lázních vidíme Saëtona a Danise. Saëtone mi spoustou záhadných narážek říká, že jsem posledních pár dní byla smutná, že jsem ode včerejška veselá, že jsem právě prošla obdobím, které má každý v životě — jedním slovem, že jsem dostala vyznání od jeho synovce. Předstírám, že nic nechápu, a směji se jeho tajnostem a hádankám.
Řekl jim ten malý všechno, nebo to tuší? Nebylo by to těžké. Včera jsme se spolu dost procházeli a od té doby, co ho známe, se od nás skoro nehne. Je to všem jasné.
Zlobí mě, že si lidé myslí, že mě to zasáhlo.
Nakonec se na mě Saëtone podívá zpříma očima plnýma šibalství a s víc než jistým výrazem mi říká, že nepojedu do Florencie, ale že strávím zimu v Nice.
Jeho řeči se daly přeložit takto: Milujete d’Audiffreta, on miluje vás, včera jste si to řekli. Vezmete si ho a zůstanete tady.
S novým účesem jsem hezká — je v mytologickém stylu, velmi prostý a vpředu hladký, ale zároveň ladný a lichotivý.
Doufám, že večer někdo přijde, a tak zůstávám vystrojená až do půl desáté.
Když zazvonil zvonek, dokonce jsem sebou trhla, ale to jen přišla moje koza se svým mlékem.
Teta je zaskočená, že Giroflu nevidí — říká, že už nikdy nepřijde, že je konec.
Neřekli jsme mu, aby přišel. Večeří doma — na terasách vidím světla.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „what is the matter ?“ ↩