Pondělí 12. července 1875

Snídám sama s tak spokojeným výrazem, že je to k umření smíchy. Mluvím si potichu s arogancí a ješitností — řeklo by se, že jsem právě vyhrála Farsalos.
Než jdu na pláž, zastavím se u Sapogenikoffových, a jaké je mé překvapení. Olga se na mě mračí, sotva na mě promluví a když ji líbám, rudne a vrací mi polibek suše.
— Co ti je, drahá?
— Nic.
— Ale vždyť mě sotva zdravíš.
Marie je nemocná, jdu se na ni podívat do postele — ta je jako obvykle.
— Nu, má maličká, říkám, sestupujíc [s] Olgou, jsme už milejší?
— Ale mám špatnou náladu — a to aniž se na mě podívá, s přísným výrazem.
— Na shledanou, můj anděli.
— Na shledanou, dítě mé.
Oh! ho! ho! — jak řehtá Girofla — co se děje?
V lázních vidíme Saëtona a Danise. Saëtone mi pomocí spousty záhadných narážek říká, že jsem posledních pár dní byla smutná, že ode včerejška jsem veselá, že jsem právě prošla obdobím, které má každý v životě — jedním slovem, že jsem dostala vyznání od jeho synovce. Předstírám, že nic nechápu, a směji se jeho tajnostem a hádankám.
Řekl jim ten malý všechno, nebo hádají? Nebylo by to těžké. Včera jsme se spolu dost procházeli a od té doby, co ho známe, nás téměř neopouští. Je to jasné pro celý svět.
Zlobí mě, že si myslí, že jsem dojata.
Nakonec se na mě Saëtone podívá zpříma očima plnýma prohnanosti a s víc než jistým výrazem mi říká, že nepojedu do Florencie, ale že strávím zimu v Nice.
Jeho řeči se daly přeložit takto: Milujete d'Audiffreta, on miluje vás, včera jste si to řekli. Vezmete si ho a zůstanete tady.
Jsem hezká se svým novým účesem mytologického druhu, velmi prostým a hladkým vpředu, ale zároveň ladným a lichotivým.
V naději na večerní návštěvu zůstávám vystrojená až do půl desáté.
Dokonce jsem se zachvěla při zvuku zvonku, ale byla to jen moje koza, která přicházela se svým mlékem.
Teta je zaskočená, že Giroflu nevidí — říká, že už nepřijde nikdy, že je konec.
Neřekli jsme mu, aby přišel. Večeří u sebe — vidím světla na terasách.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „what is the matter?"