Neděle 11. července 1875

V kostele a v klášteře jako minulou neděli. Sestry se mě ptaly, zda už přichází povolání.
Odpoledne je mi tak špatně, že nemám sílu se obléci.
Zamykáme se, my tři Grácie, a kouříme v mém pokoji. Nina k nám přišla v županu a bosá.
Celá bledá a mdlá jdu na promenádní koncert s tetou a oběma dívkami.
Tam hned Audiffer, který navrhuje večeřet v London House a odtud jít přímo na ples. Nic lepšího jsem si nemohla přát — myslela jsem na totéž ve chvíli, kdy to říkal.
Večeříme špatně, ale smějeme se Saëtonovi a Marii. Saëtone, který se posledních pár dní tváří chladně a schovává se.
Sapogenikoffovi berou Fioulouloua a my bereme Audiffera a jedeme na ten ples, tentýž jako minulou neděli, ale víc osvětlený, víc ozdobený a s orchestrem 111. pluku.
Představí nám hromadu lidí (jen se podívejte na ty krásné výrazy) — Gautier, Chevalier, tajemník prefektury, Courson de La Villeneuve a Danis, pak ti, které známe: Godard, d’Audiffret, Galula, Saëtone a Bihovetz. To jsou naši kavalíři. Gautier je ten slavný Pépino, kterému se Olga chtěla věnovat, když byl její bratr pryč.
Dnes večer jsem plná elánu, všichni také. Ostatně jsem si vykládala karty a předpověděly mi to, co budu vyprávět.
Konečně vidíte ženu radostnou a spokojenou. Obdivujme dobrotu Boží a velebme jeho shovívavost!
Ale vpravdě nejsem hodna.
Tančím se všemi našimi ničemy. Jeden valčík s Giroflou, ale tančíme málo. Mluví mi o svém snu, tom snu, který ho tak okouzluje a ve kterém šlo celou dobu o mě. Prosím ho, aby mi ho vyprávěl, šklebí se; zakážu mu o něm mluvit, a on říká, že to bylo příliš příjemné, než aby o tom přestal mluvit. Jedním slovem opičárny. Znovu, když mě bere za pas k tanci, stejný otřes. Mám tolik co říct, že nevím, kde začít, a inkoust mi zasychá na peru.
Konečně!
Jdu se hádat se strýcem, Danis se k nám připojuje za domem, nebo spíše — takhle to je. Tančí se za domem a před domem je malá zahrada, ale hudba hraje vzadu a osvětlení je vzadu, takže přední část je jakési napůl temné místo, tu a tam osvětlené barevnými lampiony ukrytými v trávě.
Tam nás najde Danis, ten malý mužík poskakuje a tančí. Mluvím s nimi o tom, že bychom měli udělat slavnost na Věži. Ten nápad jim připadá velkolepý, já si beru na starost promluvit s pánem zámku a oni slibují, že to zařídí.
Saëtone mě škádlí s d’Audiffretem a tajemně mi říká, že se už neodvažuje přiblížit, protože — „to je... Fla!“
Fia říká, že už nechce tančit, a nasazuje sklíčený výraz.
„Pane d’Audiffrete,“ říkám mu, zavěšená do Saëtona, „copak mě nevyzvete k tanci?“
„Ale slečno, ale jak by ne, ale byl bych nadšen, ale...“ zvolá ten muž v rozpacích.
„Dobrá, dobrá, příští valčík tedy“ — a odcházím.
Pak ho znovu potkávám:
„Tedy, slečno,“ říká mi, „příští valčík, protože i já chci mít svou procházku za domem — chodila jste tam se všemi, viděl jsem.“
Je tu valčík, jsem trochu unavená, nenechají mě ani chvíli sedět. Přijde si pro mě:
„Jsem unavená, pane.“
Tak vida — když přijdu já, slyším „jsem unavená, pane“, tak vida!
Procházíme se během valčíku, přestávky, následující polky a až do čtverylky, kterou tančím s Chevalierem.
Nejprve tam, kde jsou všichni, pak tam dozadu.
Náznaky, hádankami, sotva znatelnými stisky paže, mlčením mi ten chlapec říká, že mě miluje! Jde dokonce tak daleko, že chce umřít:
„Nikdy nezemřu lépe než nyní,“ říká způsobem, který by dojal kohokoli jiného než mě.
Byla bych dojata, ale důvěra chybí.
Ví, že jsem mu nakloněná, a chce to zkusit. Ale stop! Střežím se.
„S panem Saëtonem a panem Danisem jsme se tu procházeli,“ říkám.
„Ano, ano, se Saëtonem, to já vím.“
„Celou dobu jsme se hádali, říkal mi hlouposti.“
„Ano, a vadilo vám to; i od Girofle jsem to slyšel, ale mě to velmi těšilo.“
„Co?“
„To, co vám říkal Saëtone.“
„Ale co mi říkal?“
„Ach ano!“
„Co?“
„Ano, co?“
„Nevím.“
„Víte.“
„On mi říkal,“ říkám trochu v rozpacích, „on mi říkal, ne, já jsem mu říkala, že by se měla udělat slavnost na Věži, a opravdu,“ pokračuji statečně, „bylo by to velmi hezké“ (a pak ještě rychleji) „tak tedy udělejte slavnost, ohňostroj na Věži.“
„Ach, slečno, to jsou celé ženy — ve chvíli kdy... vy z toho uděláte venkovský ples, slavnost na Věži, ve chvíli kdy vám mladý muž činí vyzná... Ach! Co to říkám!“ (zavrtí hlavou) „ve chvíli kdy... zkrátka... stočíte řeč jinam. Ach! Slečno...“
„Ach! Pane,“ říkám žalostně a napodobuji jeho tón.
Celou dobu mi říká totéž a celou dobu mu odpovídám, že nechápu, co chce říct.
„Chápete velmi dobře.“
„Ujišťuji vás, že ne.“
„Všechny ženy jsou stejné! Nechcete pochopit.“
„Nemohu.“
„Tak vida, chtěla bych, ale nemůžu, tak vida!“
„Eh, ano, všichni muži jsou stejní, nikdy se nevysvětlí a jen tak blouzní.“
„Ach! Slečno!“
Směji se.
„Pojďme odsud, pouštějí rakety, zabijí nás,“ říkám mu.
„Cože, vy opravdu lpíte na životě?“ říká napůl se smíchem, napůl vážně.
„Ale trochu.“
„Já bych chtěl zemřít“ (zastavuje se), „nikdy mi nebude tak dobře jako v tuto chvíli.“
„Já chci žít, pojďme.“
Nic vážného — jsem pro něj tím, čím je on pro mě. Jsem trochu dotčená. Mám právo žádat víc, než mohu dát? Nu což! Je nám čtyřiadvacet a šestnáct, jsme hezcí, bavíme se. Co lepšího?
Podezírám tu bytost ze špatných úmyslů — chce mě dovést k tomu, abych mu řekla, že ho miluji, a pak se stáhnout. Ale tu radost mít nebude. Kdyby teď viděl, že chápu jeho hru, změnil by tón.
Teď říkám, že nechápu; potom řeknu, že nevěřím; a nakonec, že chápu a věřím, ale nechci.
Slavnost na Věži „bude, kdy a jak si přeji“. Nevěřím tomu ani slovo.
Je to lstivý a prohnaný chlapec.
Jak děkuji Bohu, že jsem nedůvěřivá!
Olga a Godard za námi běží a ve čtyřech si sedáme na schody domu, ty schody osvětlené pochodněmi připomínají antické chrámy jako stupně pohanského chrámu. Godard se svěřil Olze, že ho lidé pokládají za hloupého. Na mou duši, to je rozkošné.
Tančíme improvizovanou čtverylku, smějeme se a bavíme se královsky. Olga otevřeně škádlí nás. A co jste dělali a kde se schováváte atd. atd.
Mám botky plné písku, sundává mi je a zase obouvá před těmi dvěma vrabčáky. Bez svých dvou Grácií bych se neobešla. Zbožňuji je a jsou mi nepostradatelné.
Když se vrátíme z Promenády, tančím s Chevalierem. Marie je naproti.
„Tak co,“ říká mi při dámském řetězci, „řekl ti, že tě miluje?“
„Ne, ne, mlč.“
Olga z druhého konce:
„Tak co, řekl ti, že tě miluje?“
„Ale jdi, to není pravda.“
Bravo, tři Grácie!
Společnost vzkvétá! Tři dívky a devět chlapců. Tři na každou, u sta hromů! To nám to jde! Audacter et amanter.
S tetou vezeme Giroflu domů a cestou mluvím o slavnosti u něj.
„Ale potřebuji důvod pro tu iluminaci a vše ostatní, protože mě budou mít za blázna.“
„Jak to, důvod — a povodní postižení! Výborný důvod.“
Rozmýšlí se a možná to udělá.
Ale podívejte se na tu bytost — rozmýšlí se, když já chci! Fuj! Takhle to za starých dobrých časů nebylo.
Ale jestli mě nemiluje, proč pořádat slavnost?
Bezpochyby — jestli mě nemiluje. Ale jestli mě miluje?
Uvidíme.
„Ach, teto!“ říkám cestou do schodů. „Kolik to stojí námahy — bolí nohy, jde se pozdě spát!“
Girofla mi na rozloučenou tiše řekl:
„Víte, dnes — sen na tři hodiny.“
„Dobrá, na čtyři hodiny, chcete-li.“
Sapogenikoffovi u nás večeří a já vyprávím nebo nechávám uhodnout téměř vše.
Olga mě prosí, abych byla na jejího bratra hodnější, že je tak nešťastný, že s ním špatně zacházím.
Nezacházím s ním špatně, a dokonce jsem si velmi povolně nechala při tanci stisknout ruku a při procházce paži. Jsem dokonce velmi hodná. Nemohu mu přece položit hlavu na rameno. Ale... víte, tajně, jen tak, svému deníku — měla jsem na to strašlivou chuť.
Nu a co? Neslíbila jsem, že řeknu vše?
Jestli mě miluje, je to zázračné, neboť karty mi to předpověděly, a pokaždé, když jsem ochutnala nové ovoce, jsem si přála, aby mě miloval.
Znáte tu pověru, že když poprvé v roce ochutnáte nějaké ovoce, máte si něco přát. Letos jsem jedla přinejmenším deset druhů ovoce a ani jednou jsem si nezapomněla přát Giroflu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „scd fidcs deficit“ (tak v originále; zřejmě „sed fides deficit“). ↩
Pozn. překl.: Nedokončené slovo, v originále francouzsky: „déclar... [sic]“ (tj. „déclaration“, vyznání). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Quid melior ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre !“ ↩
Pozn. překl.: Latinské heslo; česky „Směle a milostně“. ↩