Neděle 11. července 1875

V kostele a v klášteře jako minulou neděli. Sestry se mě ptaly, zda už přichází povolání.
Odpoledne je mi tak špatně, že nemám sílu se obléci.
Zamykáme se, my tři Grácie, a kouříme v mém pokoji. Nina k nám přišla v županu a bosá.
Celá bledá a mdlá jdu na promenádní koncert s tetou a dvěma dívkami.
Tam hned Audiffret, který navrhuje večeřet v London House a odtud jít přímo na ples. Nic lepšího jsem si nemohla přát — myslela jsem na totéž ve chvíli, kdy to říkal.
Večeříme špatně, ale smějeme se Saëtonovi a Marii. Saëtone, který se posledních pár dní zdá chladný a schovává se.
Sapogenikoffovi berou Fioulouloua a my bereme Audiffreta a jedeme na ten ples, tentýž jako minulou neděli, ale víc osvětlený, víc ozdobený a s orchestrem 111. pluku.
Představují se hromady lidí (vidíte ty krásné výrazy) — Gautier, Chevalier tajemník prefektury, Courson de La Villeneuve a Danis, pak ti, které známe: Godard, d'Audiffret, Galula, Saëtone a Bichovec. To jsou naši kavalíři. Gautier je ten slavný Pépino, o kterého se Olga chtěla starat za nepřítomnosti svého bratra.
Jsem dnes večer v ráži, všichni také. Ostatně jsem si vykládala karty a předpověděly mi to, co budu vyprávět.
Konečně vidíte ženu radostnou a spokojenou. Obdivujme dobrotu Boží a velebme jeho shovívavost!
Ale vpravdě nejsem hodna.
Tančím se všemi našimi ničemové. Jeden valčík s Giroflou, ale tančíme málo. Mluví ke mně o svém snu, tom snu, který ho tak okouzluje a ve kterém se celou dobu jednalo o mně. Prosím ho, aby mi ho vyprávěl, šklebí se; zakážu mu o něm mluvit, a on říká, že to bylo příliš příjemné, aby o tom už nemluvil. Jedním slovem opičárny. Znovu, když mě bere za pas k tanci, stejný otřes. Mám tolik co říct, že nevím, kde začít, a inkoust mi zasychá na peru.
Konečně!
Jdu se hádat se svým strýcem, Danis se k nám připojuje za domem, nebo spíše — takhle to je. Tančí se za domem a před domem je malá zahrada, ale hudba hraje vzadu a osvětlení je vzadu, takže přední část je jakési napůl temné místo, tu a tam osvětlené barevnými lampiony ukrytými v trávě.
Tam nás najde Danis, ten malý mužík poskakuje a tančí. Mluvím s nimi o tom, že bychom měli udělat slavnost na Věži. Shledávají ten nápad velkolepým a já se ujmu toho, že promluvím s pánem zámku, a oni slibují, že to zařídí.
Saëtone mě škádlí s d'Audiffretem a s tajemnými pohledy mi říká, že se už neodvažuje přiblížit, protože — „to je... Fla!"
Fia říká, že už nechce tančit, a nasazuje sklíčený výraz.
— Pane d'Audifrete, říkám mu, jsouc na paži Saëtona, copak mě nezvete k tanci?
— Ale slečno, ale jak by ne, ale byl bych okouzlen, ale... zvolá ten muž v rozpacích.
— Dobrá, dobrá, příští valčík tedy — a odcházím.
Pak ho znovu potkávám:
— Tedy, slečno, říká mi, příští valčík, neboť i já chci mít svou procházku za domem — chodila jste se všemi, viděl jsem.
Valčík přichází, jsem trochu unavená, nenechají mě ani chvíli sedět. Přijde si pro mě:
— Jsem unavená, pane.
Tak vida — když přijdu, řekne se mi „jsem unavená, pane", tak vida!
Procházíme se během valčíku, přestávky, následující polky a až do čtverylky, kterou tančím s Chevalierem.
Nejprve tam, kde jsou všichni, pak tam dozadu.
Poloslov, hádankami, sotva znatelnými stisky paže, mlčením mi ten chlapec říká, že mě miluje! Jde dokonce tak daleko, že chce umřít:
— Nikdy nezemřu lépe než nyní, říká způsobem, který by dojal kohokoli jiného než mě.
Byla bych dojata, sed fides deficit.
Ví, že k němu mám dobrou vůli, a chce to zkusit. Ale stop! Střežím se.
— S panem Saëtonem a panem Danisem jsme se tu procházeli, říkám.
— Ano, ano, se Saëtonem, to já vím.
— Celou dobu jsme se hádali, říkal mi hlouposti.
— Ano, a to vás trápilo; Girofla mi to také říkala, ale já jsem byl velmi potěšen.
— Co?
— To, co vám říkal Saëtone.
— Ale co mi říkal?
— Ach ano!
— Co?
— Ano, co?
— Nevím.
— Víte.
— On mi říkal, říkám trochu v rozpacích, on mi říkal, ne, já jsem mu říkala, že by se měla udělat slavnost na Věži, a opravdu, pokračuji statečně, bylo by to velmi hezké (a pak ještě rychleji) tak tedy udělejte slavnost, ohňostroj na Věži.
— Ach, slečno, tak vidíte ženy — ve chvíli kdy... vy z toho uděláte venkovský ples, slavnost na Věži, ve chvíli kdy vám mladý muž činí vyzná... [sic] Ach! Co to říkám! (potřásaje hlavou) ve chvíli kdy... zkrátka... obracíte konverzaci. Ach! Slečno...
— Ach! Pane, říkám, napodobujíc jeho tón, žalostně.
Celou dobu mi říká totéž a celou dobu mu odpovídám, že nechápu, co chce říct.
— Chápete velmi dobře.
— Ujišťuji vás, že ne.
— Všechny ženy jsou stejné! Nechcete pochopit.
— Nemohu.
— Tak vida, chtěla bych, ale nemůžu, tak vida!
— Eh, ano, všichni muži jsou stejní, nikdy se nevysvětlí a chodí a blouznivě mluvní.
— Ach! Slečno!
Směji se.
— Pojďme odsud, pouštějí rakety, zabijí nás, říkám mu.
— Jak, vy opravdu lpíte na životě? říká napůl se smíchem, napůl vážně.
— Ale trochu.
— Já, já bych chtěl zemřít (zastavuje se), nikdy mi nebude tak dobře jako v tuto chvíli.
— Já chci žít, pojďme.
Nic vážného — jsem pro něj tím, čím je on pro mě. Jsem trochu dotčená. Mám právo žádat víc, než mohu dát? Konečně! Je nám čtyřiadvacet a šestnáct, jsme hezcí, bavíme se. Quid melior?
Podezírám tu bytost ze špatných úmyslů — chce mě dovést k tomu, abych mu řekla, že ho miluji, a pak se stáhnout. Ale tu radost mít nebude. Ať teď vidí, že chápu jeho hru, a změní tón.
Teď říkám, že nechápu; potom řeknu, že nevěřím; a nakonec, že chápu a věřím, ale nechci.
Slavnost na Věži „bude, kdy a jak si přeji". Nevěřím z toho nic.
Je to chytrý a prohnaný chlapec.
Jak děkuji Bohu, že jsem nedůvěřivá!
Olga a Godard za námi běží a ve čtyřech si sedáme na schody domu, ty schody osvětlené pochodněmi [Škrtnuto: připomínají antické chrámy] jako stupně pohanského chrámu. Godard se svěřil Olze, že ho lidé pokládají za hloupého. Na mou duši, to je rozkošné.
Tančíme improvizovanou čtverylku, smějeme se a bavíme jako blažení. Olga nás otevřeně škádlí. A co jste dělali a kde se schovávat atd. atd.
Mám botky plné písku, sundává mi je a zase obouvá před těmi dvěma vrabčáky. Bez svých dvou Grácií bych se neobešla. Zbožňuji je a jsou mi nepostradatelné.
Po návratu z Promenády tančím s Chevalierem. Marie je naproti.
Tak co, říká mi při dámském řetězci, řekl ti, že tě miluje?
Ne, ne, mlč.
Olga z druhého konce:
Tak co, řekl ti, že tě miluje?
— Jdi, to není pravda.
Bravo, tři Grácie!
Společnost vzkvétá! Tři dívky a devět chlapců. Tři na každou, sakra! Jak nám to jde. Audacter et amanter.
S tetou vezeme Giroflu domů a cestou mluvím o slavnosti u něj.
— Ale potřebuji důvod pro tu iluminaci a vše ostatní, protože mě budou mít za blázna.
— Jak to, důvod — a povodní postižení! Výborný důvod.
Přemýšlí a možná to udělá.
Ale podívejte se na tu bytost — přemýšlí, když já chci! Fuj! Takhle to za starých dobrých časů nebylo.
Ale jestli mě nemiluje, proč pořádat slavnost?
Bezpochyby — jestli mě nemiluje. Ale jestli mě miluje?
Uvidíme.
— Ach, teto! říkám, stoupajíc po schodech. Kolik to stojí námahy — bolí nohy, jde se pozdě spát!
Girofla se se mnou loučil a říkal tiše:
— Víte, dnes — sen na tři hodiny.
— Dobrá, na čtyři hodiny, chcete-li.
Sapogenikoffovi u nás večeří a já vyprávím nebo nechávám uhodnout téměř vše.
Olga mě prosí, abych byla lepší ke svému bratrovi, že je tak nešťastný, že s ním špatně zacházím.
Nezacházím s ním špatně, a dokonce jsem se nechala stisknout za ruku při tanci a za paži při procházce s velkou povolností. Jsem dokonce velmi hodná. Nemohu mu přece položit hlavu na rameno. Ale... víte, tajně, jen tak, svému deníku — měla jsem na to strašlivou chuť.
Nu a co? Neslíbila jsem, že řeknu vše?
Jestli mě miluje, je to zázračné, neboť karty mi to předpověděly, a při ochutnávání každého nového ovoce jsem si přála, aby mě miloval.
Znáte tu pověru, že při prvním ochutnání ovoce v roce si máte něco přát. Letos jsem jedla přinejmenším deset druhů ovoce a nikdy jsem neopomněla si přát Giroflu.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „ale důvěra chybí" — Marie by se nechala dojmout, ale nevěří mu.
Pozn. překl.: Latinsky „Co lepšího?"
Pozn. překl.: Latinsky „Směle a milostně."