Pátek 25. června 1875

Čmárám méně, co Audiffret odjel. Kolik nepříjemností mám, kolik trápení!
Nikdo neumí vést domácnost, peníze odcházejí, máme dluhy, jsme strašně zamotaní! Abrial, náš advokát, tak podváděl ve všech našich záležitostech, že najednou je třeba zaplatit přes šedesát tisíc franků.
Duval souhlasil, že bude zaplacen v průběhu čtyř let. Svěří se to advokátovi a tu Duval žádá vše v hotovosti. Samé rozsudky, advokáti, prokuristi! To je peklo! Jsem celá sklíčená... Telegrafovalo se do Ruska.
Alexandre po příjezdu přivezl sto osm tisíc franků. Nic se nekoupilo — nevím, jak se to stalo, ale ty peníze se rozplynuly. Sto osm tisíc franků za dva měsíce, a žít, jak žijeme! Z toho se člověk zblázní! Je to abrakadabrantní, jak říká Gambetta. Ach, vidíte — republiky nestojí za nic, ani ve státě, ani v domácnosti.
Teď, když méně studuji, se postarám o vše a stanu se královnou v naší domácnosti. Přivezu peníze z Ruska, nejprve zaplatím dluhy a pak dám mámě a tetě, co zbude. Jinak je to vražedné.
Žádné jmění nemůže odolat takovému nepořádku. Sakra sakra! Zbledla jsem od dnešního rána, od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, v jakém krásném stavu jsou naše záležitosti. Kéž nás Bůh z toho tentokrát ráčí vytáhnout — do budoucna se o věci postarám.
Bože můj, Bože můj, jsem celá ohromená. Bože můj, pomoz nám.
Je to horší než labyrint na Krétě.
Žijeme podle Lawova systému.
A na konci zahlédám zkázu jako strašlivou příšeru!
Bože můj, vytáhni nás z toho.
Napříště uvedu vše do pořádku, postarám se. Nikdy jsem neviděla a nikdo neviděl a v celém vesmíru neexistují ženy jako mé drahé matky. Děti, nemluvňata, mé čestné slovo — je třeba je vodit za ruku.
Jsem dnes celá rozlepená. Zabijí mě!
Bože můj, smiluj se nade mnou.
Ale nejsem snad blázen, že objednávám za osmdesát tisíc franků nábytku, když znám naše záležitosti a naše lidi! Je to ošklivé bláznovství — confiteor, confiteor, confiteor!
Objednávají se ty kusy nábytku, šeptám tetě do ucha, co je třeba udělat, ale neposlouchá nic a vypadá jako ze dřeva. Neudělá žádný písemný úkon, a tak si lakomec Duval přirozeně dělá, co chce.
Ten ničema zneužívá situace, a je to přirozené. Ach, ta chudák španělská královna!
Kvůli všem těm trápením jsem zahrála Beethovenovo adagio s pozoruhodným citem a něhou. Vidíte, na čem záleží. Laussel bude spokojen.
Miserere.
[Škrtnutý řádek: Sobota 26. června 1875]
Se všemi těmi starostmi jsem zapomněla na svůj sen. Zde je: dostávám dopis od Miloradoviče, ve kterém mi píše, že je v Paříži a čeká mě, abych ho utěšila v jeho nešťastné lásce. Chci odjet, ale místo toho vidím vévodu z Hamiltonu — měl oholenou hlavu a vlasy vypadaly šedé a ošklivé, sám sobě se nepodobal, ale spíše připomínal Bichovce.
Všichni sedíme na seřazených židlích před Gioiiným domem, jako v divadle. Najednou se otevře okno přízemí a v tom okně se objeví Dina, jak se škodolibě usmívá na vévodu, a on je tak rozhněvaný, že se dělají narážky na něj a tu ženu, že vstane a odchází celý zachmuřený. A já nevím, co dělat — jsem celá zarmoucená a zahanbená, jako by to byla moje vina.
A tu jsem na nádraží ve velké hale se všemi ostatními. Přisedám k tetě, která je u stolu, a naproti ní sedí vévoda a Gioia, krásná a mladá. Dívala jsem se na ni, ne na něj, věříc, že je stále nespokojený, ale on, uhodna mou myšlenku, zvedl hlavu a usmál se na mě. Tu se stávám šťastnou. Zdálo se mi ještě o jiných věcech, ale od toho úsměvu už nedokážu nic rozplést.
Chystám se ke spánku, když přijdou ohlásit mého přítele Barnolu. Scházím v županu (nyní nosím župan ve stylu Watteau s vlečkou dva a půl metru. Je bílý s fialovými kolečky a zdobený fialovou a černou. Je to rozkošný župan, býval tetí). Nacházím je u čaje.
Collignon se několik dní schovává — je celá divná.
Barnola mi říká tolik dobrého o mém hlasu, že se radostí neposedím. Je velkým znalcem a věřím, že nemluví, aby lichotil — je to vážný a čestný muž. Říká, že mohu mít hlas jako Vigierová, jako Stoltzová, že je to překvapivé, zázračné. Že je třeba pracovat a že dosáhnu velkých věcí. Že vedle mého hlasu nejsou hlasy nicejských celebrit jako Francia nic, vůbec nic.
Posuďte mou radost — nelže, cítím to, vím to. Jednou z mých největších ambicí je nádherně zpívat. Celou tu zimu jsem nedokázala vydat hlásku, zoufala jsem si, věřila jsem, že jsem přišla o hlas, mlčela jsem a rděla se, když se o něm mluvilo.
Teď se vrací — můj hlas, můj poklad, mé bohatství!
Přijímám ho [Čtyři řádky škrtnuté: Nosit kolem obličeje valenciennes padající na čelo a zavazované pod bradou] se slzami v očích, srdce mi poskočí a padám na tvář před Bohem!
Neříkala jsem nic, ale krutě mě trápila jeho nepřítomnost tu zimu — tak krutě, že právě proto jsem se o tom neodvažovala mluvit.
Ale modlila jsem se k Bohu a On mě vyslyšel!
Jaké štěstí, jaká rozkoš krásně zpívat! Člověk se cítí všemocný, má orlí pohled, věří, že je královnou, je šťastný. Šťastný ze své vlastní zásluhy. Není to pýcha, kterou dává zlato či tituly — člověk je víc než žena, cítí se nesmrtelná, odpoutává se od země. Stoupá k nebi!
A celý ten svět, který visí na vašich rtech, naslouchá vašemu zpěvu jako božskému hlasu, je zelektrizován, nadšen, uchvácen!
Vládnete jim všem!
Po skutečném vladaření je toto to, co je třeba hledat — vláda krásy přichází až poté, neboť ta nemá všemocnou moc nad celým světem.
Ale zpěv pozvedá člověka ze země — vznáší se nade všemi v oblaku podobném tomu, v němž se Venuše zjevuje Aeneovi.
Nosit kolem obličeje valenciennes a zavazovat je pod bradou.
J[eho] M[ilost] v[évoda] z H[amiltonu]

Poznámky

Pozn. red.: John Law (1671–1729), skotský finančník, jehož spekulativní „systém" způsobil v roce 1720 ve Francii finanční krach. Marie tím míní život na dluh a spekulaci.
Pozn. překl.: Latinsky „Vyznávám se" — úvodní slovo katolické modlitby pokání.
Pozn. překl.: Latinsky „Smiluj se" — úvodní slovo Žalmu 51, výraz zoufalství.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „H[is] G[race] t[he] D[uke] o[f] H[amilton]."