Neděle 13. června 1875

Vykládala jsem si karty a nikdy jsem neviděla skvělejší sestavu. Cesta, láska, bohatství, sňatek, úplné splnění všech mých přání, velká společnost, láska tmavého krále. Hrome! Ale pochybnosti. Tomu se vyhnout nedokážu, pochybuji vždy.
Jdeme se koupat s mámou, Dina a Marie se koupou. Mám na sobě ty božské, byť obnošené, bílé šaty a tak nápadně vynikám nad všemi těmi osobami — postavou, vzezřením, držením těla i oblečením!
Čert tomu chtěl, aby se Girofla objevil u koupání; já se bála blesků pohledů od Durandových a ostatních, zrudla jsem, upustila knihu, a abych zakryla to hloupé zčervenání, naklonila jsem se k máminu uchu a šeptala jí — říkala jsem jí, že rudnu a že se nakláním, aby to nebylo vidět. Jak hloupé!
A ten Nicejčan nevchází, potkáváme ho při odchodu.
— Oh! ho! ho! vykřikl, když uviděl, že kniha, kterou držím, jsou Hérodotovy Dějiny.
A Marie? Olga a Dina začaly sborově opakovat Oh! ho! ho! ho! Nevěděla jsem, kam se podít. Ráno jsem žertem řekla, že by bylo vtipné pokaždé po něm opakovat Oh! ho! ho! ho! Dělá to přečasto. A tyhle hloupé holky!.. Je třeba je držet zkrátka, je to jako s mladými koňmi: člověk ztratí hlavu a sám neví, co dělá.
Audiffret se několikrát ptá, zda jdeme na hudbu, a tam přijde k vozu a neopouští ho, dokud neodjíždíme. Galula je u Olgy z druhé strany. Ten notář koketuje s tou malou holčičkou. Bůh jim žehnej!
Mluvilo se o zahradách:
— Mám jednu velice zvláštní rostlinu, kterou bych vám chtěl ukázat, a přál bych si, abyste uhádly, odkud pochází.
— My jsme ji prostě ukradly, vyhrkne hloupě Marie.
A vypráví mu, jak jsme tam šly večer zahalené do plášťů tu rostlinu ukrást. Jak hloupé.
Z obavy, aby si nemyslel, že ta rostlina byla vzata u něj, říkám mu, že to bylo na Promenádě.
— Takže na Promenádě des Anglais?
— Ano. Mezi mostem Magnan a vaším domem.
— Nevím.
— A vy jste vešla do zahrady.
— Ne.
— Tak jste ji vzala přes mříž.
— Nevím.
— To mě teď chcete zmást!
— Ne, to vás ujišťuji.
— A ta mříž je zelená.
— Šedá.
— Ne, zelená se zlatými ozdobami, a je tam brána.
— Každá mříž má bránu.
— Ne, ale tato je něco jiného. Vím, kde to je.
— Neřeknete to, říkám a dívám se mu přímo do tváře. To by bylo ošklivé.
Vrátivše se domů, máma jde do jídelny a my na terasu.
Ten malý prochází a vidíme ho, jak se zastavuje před č. 77 a prohlíží to místo. Vrací se a zastavuje se před námi.
— Je to malý sukulet? ptá se.
— Neříkám nic, ale mé Grácie odpovídají všemožné věci.
— S ostny všude? pokračuje ten malý.
— Ne, ne.
— To říkáte, abyste mě zmátly.
— Vůbec ne.
— Je to taková malá věcička, sukulet, říká.
Ostatní se chystaly odpovědět, když já prostým a klidným hlasem říkám:
— Ano, se spoustou ostnů.
Díval se mi přímo do tváře.
— A které bodají velmi ostře, pokračovala jsem.
Ubohé dítě zrudlo až po uši.
— Jak vy rudnete, pane.
Už nevím, co odpověděl, nic jasného v žádném případě. Pak se rozcházíme.
— Dobrý den, na shledanou, slečny.
— Dobrý den.
Ubohý chlapec. Je mi to líto. Ale co dělat s těmi strakami, které mám kolem sebe a které mě svádějí k hloupostem.
Ubohé dítě — pro něj byla Gioia skutečně trn, který bodá velmi ostře. Věřil, že je vévoda z Hamiltonu, když si vzal ženu, kterou ten opustil, a napodoboval jeho ekvipáž a boty. S Gioiou ta mánie kopírování přešla. A je to tak dobře, byl k smíchu.
Ať vévoda z Hamiltonu zůstane tím, čím je, a Emile Audiffret rovněž tím, čím je, aniž by se snažil zdát se tím, čím být nemůže, čím je nemožné, aby byl.
Máma jako by ve mně znovu prožívala svůj mládí a vzpomínala na doby, kdy byla slečna a dvořili se jí! Nuže, má jisté zkušenosti a vyzná se, pokud jde o mladé dívky a mladé muže; nuže, říká, že při příchodu mi Audiffret vrhl pronikavý pohled, v němž se nebylo možné mýlit, a jedním slovem — že ho mám. Tím lépe, tím lépe. Ale mám ty věčné pochybnosti. Pochybnosti jsou lepší než hloupá jistota.
Věřím kartám.
V den odjezdu starých Audiffretových jsem je vykládala pro mladého a řekly: zmatek, žal a trápení kvůli křížovému králi a křížové dámě. Dnes jsem je vykládala zase pro něj a řekly mi tolik krásných věcí, že je ani nechci vyslovit, ale vždy to končí pochybnostmi. Je to přirozené. A on musí pochybovat ještě víc než já. Ostatně až na pár maličkostí vyšly karty stejně pro mě i pro něj.
Děkuji Bohu, že mi seslal toto rozkošné rozptýlení. V Nice v létě bych zemřela smutkem a netrpělivostí odjet.
Ráda bych odjela i nyní, nejen ráda bych, ale vroucně si přeji odjet; a přece mi cosi říká, že když odjedu, nepřestanu vídat Giroflu.
Opravdu, Bůh je příliš dobrý, požádala jsem o malý románek na léto a...