Pátek 11. června 1875

Mám ty nejčernější myšlenky na světě.
Bolí mě na prsou a zdá se mi, že mám souchotiny. Můj sen o hvězdách padajících z nebe se vrací a všude kolem mě se mi zdá jen smrt. Ubohá stvoření, která jsme!
Opravdu musí existovat jiný svět, lepší — tento není obdivuhodný.
To jsou myšlenky z rána, ne z večera.
Pardi! Ne. Jsem zas hezká až k vzteku. Sama na sebe se dívám, to nestačí. Včera jsem si lehla brzy a udělalo to dobře mé pleti. Nikdy jsem nebyla statná jako selka a dost snadno se unavím.
Ale dnes večer mám obličej k políbení.
Ta bolest na prsou mě zneklidňuje a už pět dní kašlu krev. To je děsivé!
U koupání jsem taky hezká. Sotva si sednu, Lucie Durandová, nepochybně ze strachu, aby nepřijel Audiffret, si přisedne ke mně a povídá si se mnou, přičemž vyšívá nevím co. Ale marně — muž v bílém nepřichází. Máma a Dina přijdou o něco později. Dívají se na mě velmi pěkně. Člověk vždycky cítí, jak se na něj dívají. Ale zvláštní věc — Collignon a Walitský ujišťují, že viděli zelený kočár (Girofla má zelenou livrej, bezpochyby na památku Gioii) u koupaliště a muže v bílém u koupání, na levé straně. Může to být, velká kabina mi bránila vidět na tu stranu. Nu — Lucie uspěla. Pardi!
Chápu jeho nenávist k Durandovým.
Ta stará absurdní a hloupá ženská rozbila jeho rodinu.
Jeho otec žil šestnáct nebo sedmnáct let se svou ženou, Audiffretovou nevlastní matkou, ne-li šťastně, tedy alespoň slušně. Říkalo se, že svou ženu bije, že je nešťastná. Ale tolik se toho naříká, a pak — co na tom.
Žili spolu, vše šlo dobře, přijímali hosty, jejich dům byl dobrý a solidní dům.
A tu přijde ta absurdní hlupačka, která by udělala mnohem lépe, kdyby pečovala o výchovu svých dcer, a plete se do této úctyhodné a vážené domácnosti, pobuřuje ženu, chrání její koketerii se starcem ošklivým jako Vigier, rozsévá svár, způsobí poprask, skandál! A výsledek všech těch krásných pletich! Pohleďte, lidé dobří — tu jsou manžel a manželka se třemi dětmi, dvěma dcerami téměř na vdávání a jedním pětiletým dítětem, kteří žalují o rozluku! A od dvou dnů rozloučeni od stolu a lože a odděleni majetkově!
Podívala jsem se na tu těžkopádnou a hloupou Durandovou, a když jsem pomyslela na její dílo, připadala mi tak odporná, že jsem odvrátila hlavu! Příběh se vypráví různými způsoby; zde je to, co se mi zdá nejpravdivější. Audiffret zakázal své ženě chodit k Durandovým, Durandová pořádá piknik, paní Audiffretová se omluví a nejde. Durandová, paní de Durand, přijde k ní, říká jí nejrůznější věci — že je mladá, že je krásná, že její muž je starý, že přesto honí ženské, jmenuje ty ženy, říká toho tolik a tolik, až se nakonec paní Audiffretová oblékne a jde s ní.
Manžel se vrátí a ptá se, kde je paní. Paní odjela s paní Durandovou.
Jak to, že odjela! A tu jí píše, aby se vrátila. Když se nevrací, jede za ní, zabouchnou mu dveře před nosem, vyrazí dveře, Lewin, který tehdy byl zasnouben, ho vyvede z pokoje. Zkrátka skandál!
Poté došlo k záležitosti s pistolí.
Připadá mi neuvěřitelné, že by to bylo kvůli Vigierovi. V každém případě role paní Durandové v tom všem byla víc než dvojznačná, víc než ohavná.
Rozbít rodinu, rozptýlit ji, rozloučit manžela a manželku — a co se stane s těmi ubohými holčičkami.
Jaké bude jejich postavení. Tomu rozumím já! Ale uškrtit tu tlustou a absurdní ženskou, to je málo! Jistě, Giroflovi rozumím. Je dobrý syn, velmi dobrý syn, jak všichni říkají, a i kdyby byl syn špatný, [Škrtnuto: nebyl snad vynikající syn] je to snad příjemné? Takový skandál, a ti jeho advokáti, prokleté plemeno! Libera nos ab avocatis Domine! Ti advokáti, kteří říkali strašlivé věci, kteří hanobili ženu a očerňovali muže.
Fuj! Fuj! Fuj!
Chtěla bych znát podstatu toho všeho. Chtěla bych taky vidět Giroflu, lituji ho, sdílím dokonce jeho rozhořčení, jeho žal, a kromě toho bych ho prostě chtěla vidět, protože se nesmírně nudím.
Jsem netrpělivá a jdu si lehnout, abych zkrátila čas.
Ale ne, slyším Collignon, jak mě volá, a zvuk jejího hlasu slibuje něco zajímavého. Vyjdu nahoru a ona mi podává dalekohled a říká, abych se podívala na zámek.
Zámek — to je vždycky zajímavé. Krásně svítí měsíc a je vidět velmi dobře.
To světlo, které jsem si dnes večer všimla, je lampa; kolem stolu sedí několik osob a Collignon poznala bělostnou postavu pána zámku.
Pán zámku! Jak to zní. Je vidět i osvětlené dveře. To světlo mě zaujalo za soumraku, kdy se nedalo dobře rozeznat — zvláště pouhým okem.
Nyní spěme, Dominus nobiscum!
[Škrtnuto: 12. června 1875]
Nu ne, ještě ne. Dina se vrátí a dá mi hádat, odkud přichází. Pardi! Uhodla jsem hned, ale nic jsem neřekla. Nechávám ji vyprávět, jak od Sapogenikoffových šli — ona, Marie, Olga a Walitský — k zámku a viděli bílý stůl, dvě svíčky a Giroflu, jak klidně večeří s Fiouloulou — jaké štěstí moci říkat Fiouloulou! — za svitu měsíce.
[Řádek přeškrtnut: Pardi, to je moc legrační.]
Teď si konečně lehnu!

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „Zbav nás advokátů, Pane!" — Mariina parodie na katolickou litanii.
Pozn. překl.: Latinsky „Pán s námi!" — liturgická formule.