Čtvrtek 3. června 1875

Omnes homines qui sese student praestare ceteri animalibus summa ope niti decet vitam silentius ne transeant, veluti pecora, quae [sic] natura prona atque ventri obedientia finxit.
Musí ze všech sil usilovat, aby nestrávil své dny v zapomnění.
Slyšíte! Nuže výborně, Sallustie, ty jsi můj člověk.
Nechme Sallustia a přejděme ke Giroflovi. Teta lhala, když řekla, že toho muže pozvala na dnešní večer. Teprve na koncertě, když nám řekl, že jede do Monaka, mu řekla:
— Místo do Monaka přijďte k nám.
Odpověděl, že je nadšen, že to bude bezpochyby mnohem větší potěšení atd.
V osm hodin se otevřou všechny dveře, rozsvítí se první patro a já scházím dolů, v bílém jako vždy, šaty Archiduc.
Přicházejí Nina a její Pâris, Marie a Olga, ale začínám mít těch hodných dívek dost.
Vstoupí Galula a dvě minuty poté Audiffer, velmi dobře oblečený a milý. Pak Ricardo (Barnola) a to je vše.
Představuji Giroflu mámě a Dině a prohodím s ním pár slov tím holubičím, sladkým a usmívavým tónem, který jsem na sebe vzala, nebo spíše který se zmocnil mě, od samého začátku.
Řev začíná, Barnola, pak Pâris, pak Collignon, pak zase Barnola, pak Pâris, a ten poslední zpívá tak hlasitě, že nevím, kam se dát.
[Dva řádky přeškrtnuty]
Je to hloupé, když bych měla být hezká, nejsem, a když tu nikdo není, jako onehdy večer...
Nuže buďme, jací jsme, co naplat!
Není možné vést s Audiffretem pět minut souvislého rozhovoru, pořád přeskakuje.
Změnila jsem názor a shledávám ho zblízka lepší než zdálky. Collignon řekla: „Zblízka nesmírně získává. Lze prohlédnout všechny jeho rysy: má okouzlující ústa, skvělé oči, nos dlouhý, ale hezky tvarovaný, obdivuhodnou pleť; a pak z dálky vypadá všedně a zblízka... zblízka vůbec nevypadá všedně." Opakuji její slova ne proto, že by Collignon byla autoritou, ale protože jsem naprosto téhož názoru a vyhovuje mi spíše opakovat, co řekla, než mluvit sama.
Ale jestli ho uznávám za tak krásného, musím být do něj zamilovaná... taky... Ale ne, vůbec ne, a to mě překvapuje. Vůbec ne a opakuji ještě jednou, že mě to nesmírně překvapuje.
[Na příč stránky: V takových záležitostech jsem vždy uvažovala takhle.]
Přecházíme do jídelny, kde je čaj a ovoce naservírováno na mém ruském stříbře. Audiffret sedí vedle mě u stolu. Po čaji se trochu rozptýlíme.
Nejsem do Girofly zamilovaná, protože vůbec není Hamilton. Přesto, zatímco se opírá o krb, nemohu si pomoci a obdivuji jeho zářivý a mladý obličej, tak svěží a sršící barvami.
Vidíte, to všechno uznávám, a přece... Chybí mu to jisté nevím co.
nerada vidím, že se tak přátelí s Galulou, který je naprosto prostý chlapec. Notářský koncipient, fuj!
Snášela jsem ho, dokud jsem ho potřebovala, ale od té doby, co znám Audiffreta.
Co tu říkám, je ošklivé, ale, bohužel, pravdivé.
Při odchodu mi Audiffer znovu silně stiskl ruku; myslím, že je to prostě jeho způsob.
Neodvažuji se říci, co mi přijde na mysl, bah! Sama před sebou to nevadí. Tak honem!
Nuže, když se dotknu jeho ruky, pocítím tentýž druh elektrického šoku, jaký jsem cítila, když jsem se dotýkala ruky toho příšerného Poláka. Podala jsem ruku mnoha mužům a jen dva na mě tak působí; a protože Merjeewský mě miloval, dovolila jsem si předpokládat, že Girofla.
S jakou opatrností to říkám, můj Bože! To proto, že člověk je tak směšný, když se v takových věcech mýlí.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinský citát ze Sallustia (O Catilinově spiknutí): „Všichni lidé, kteří se snaží vynikat nad ostatní tvory, mají ze všech sil usilovat o to, aby neprocházeli životem v tichosti jako dobytek, jejž příroda stvořila skloněný k zemi a poslušný břicha."