Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 2. června 1875

Ať mi ještě někdo řekne, že jsem blázen, že mám rozjetou fantazii.
V mé hlavě je něco neobyčejného a neopustím své sny za nic na světě. Člověk ví nebo neví, že při usínání mám ve zvyku v duchu skládat nejrůznější příběhy, lehké, vážné, milostné, tragické, překvapivé, vždy ctižádostivé a jednou za rok prosté.
Nuže jednoho večera letos v zimě jsem si sama sebe představila v bílých šatech, v klobouku, jaký teď nosím (a který tehdy neexistoval), se světlým slunečníkem podšitým růžově, jak se procházím po téměř opuštěné Promenádě Angličanů, jak se sluší v létě, s Audiffretem.
Dnes v půl šesté jedu ke koupání s tetou, oblečena, jak jsem právě popsala. Audiffret nás zahlédne, otočí kočár a dorazí dvě minuty po nás. Koupám se.
— Tak co ta koupel? říká, když jsem vyšla z kabiny.
— Výtečná, ale trochu studená. Lhala jsem, bylo mi horko.
— Ach, když je zima, zvolala teta, musíme se projít.
A tak se procházíme, já uprostřed, vlevo Audiffret, vpravo teta.
Přesně jak jsem si to představovala. Od toho večera se mi ten obraz zjevil asi desetkrát a vždy stejně.
Dnes je to skutečnost.
Bezpochyby je to zcela prostá věc, ale pozoruhodná způsobem, jakým přichází, a pak to není jediná.
Jednou v Bádenu se mi stalo něco podobného, a pak nedávno v Nice v den, kdy jsem spatřila vévodu, 13. prosince 1872.
Je to zvláštní, a kdyby se všechno, co si představuji, splnilo takhle, byla bych spokojená.
Je to Hamilton, kdo je osou, kolem níž se točí všechny mé sny.
Nuže, přihodí-li se to, co jsem si o něm představovala, nebudu si už mít co přát.
Procházíme se tedy a stálí návštěvníci Promenády otvírají dokořán oči, Durandovi víc než ostatní — člověk ví o rozepři mezi Durandovými a Audiffretovými.
Montecchi a Capuleti.
Výborně, zítra bude celá Nice říkat, že je do mě zamilovaný, a za týden, že si ho beru.
Jourkoff a Walitský k nám přicházejí a Girofla se s námi loučí ve chvíli, kdy nasedáme do kočáru, přičemž mi tak silně stiskne ruku, že na to myslím celý den, a když na to myslím, cítím ten stisk ruky a připadá mi, že nebyl tak docela nevinný.
[Poznámka: Cítím ho i nyní v 1877. V 1880 ho už necítím.]
Požádal o dovolení přijít k nám večer. Teta mu řekla, ať přijde zítra. Zítra u nás bude rodinný koncert.
Celý dům mi mluví o Audifferovi a všichni se smějí a šeptají, a já se usmívám a nemůžu si pomoci.
[Na příč stránky: Zhoubná povzbuzování zahálčivé a nerozvážné rodiny, mladší než já.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky — narážka na znepřátelené rody z Romea a Julie. ↩