Úterý 1. června 1875

Cap de Biou!
Jaké počasí! Vítr, prach, bouře.
Vycházím s Collignon a Dinou. Máma atd. do Monaka. Na koncertě vidíme Giroflu, který jen prochází.
U Rumpelmayera, jak vcházím, přijde mi stisknout ruku. To jsou mi způsoby.
Seděly jsme u stolu naproti jeho stolu, byl tam s Danisem atd. Říkala jsem Praterovi (mému milovanému psovi) Giroflo; Collignon a Dina se smály a já také.
Lituji, že jsem s tím chlapcem nepromluvila, slovo, větu, cokoli. Ach ano, lituji toho. Když mi přišel podat ruku se slovy: Dobrý den, slečno, jak se máte? Měla jsem říci něco jiného než Děkuji, pane. Lituji toho. Koneckonců to není neštěstí.
Upravila jsem si vlasy tak půvabně, jsou tak zlaté a lehké, že je to kouzlo. Oči mi září a jsou živé, jedním slovem, tvář mám rozjasněnou. Jsem tak hezká, že nevím, co se sebou. (Zatímco píšu) obličej k namalování, lehký, svěží, zářivý, a oči prostě šedé, ale jiskřící škodolibostí a spokojeností.
Podívejte se, dobří lidé, co to znamená stín... jak říci... stín nápadníka. Jednoho jsem měla, ale nenáviděla jsem ho, kdežto tohoto neděsím se vůbec. Bylo by to tedy zcela nové, ten druhý se nepočítá, protože jsem ho nenáviděla a stále ho strašlivě nenávidím.
Bože, ten člověk mi jednou provede nějakou podlost, taková nenávist není přirozená.
Jaká škoda, že mě nikdo nevidí. Ach, jak jsem hezká, nejen hezká, ale půvabná, živá, vtipná (mluvím o svém obličeji). Nikdo to nebude číst, mohu klidně říci pravdu.
Ale jako naschvál jsem takhle hezká jen večer doma, v domácích šatech, kde [Škrtnuto: jsem stále] mě nikdo nevidí.
Tyhle kudrnaté [Škrtnuto: kadeřavé], zlaté vlasy mě zkrášlují, zvláště ty na čele a na spáncích, ty poslední mají stříbřitý odlesk a vinou se v drobných kudrníčcích jako svatozář. Viděla jsem na nádherné vázě ze Sèvres vymalovanou Psyché, nuže vypadám jako její portrét.
Jaká škoda, že mě nevidíte, protože nikdo neuvěří tomu, co tu říkám, třeba se budou posmívat. A přesto říkám pravdu, nic než pravdu. Řeknou, že si myslím, že mluvím pravdu, že se zaslepuji, ale ne, vůbec ne.
[Poznámka: 1880. Tato krása neměla dlouhého trvání. Nezaslepovala jsem se, tak vidím dobře, že můj obličej teď už vůbec není tak dobrý: ale postava je lepší...]
Dobře vidím, když jsem ošklivá. Ostatně nic není proměnlivější než můj obličej.
Je to bezpochyby Audiffret — mimochodem, včera byl u nás, našla jsem jeho vizitku na svém toaletním stolku.
Říkala jsem tedy, že je to bezpochyby Audiffret, kdo přináší štěstí mému obličeji.
Máma si té změny všimla a řekla mi to, a teta též.
Bože, ponechte mě nadále v tomto stavu obličeje.
Za pět minut se možná stanu zase jen ucházející.
Právě jsem se znovu podívala do zrcadla... Oči jsou skoro černé a rty vlhké, co to se mnou je. Ale co to se mnou je?
Oči jsou skoro černé a rty vlhké, čím to, že jsem tak hezká? Je to znepokojivé a nepřirozené.
Jsem dnes jako každý den od Audifferova představení rozrušená a oživená. Je to únavné, ale zvyknu si.
Bavme se, bavme se,
Dokud jsme mladí. Trhejte, trhejte své mládí. Jako tomu květu stáří Zkalí vaši krásu.
Zvláště mám-li snášet Miloradoviče, zabývejme se Audiffretem, podobají se si a to je velmi pohodlné, a nejen to. Máma řekla včera v divadle se zářivou tváří:
Naďo, ale vždyť chtěla vlastně jen se s ním seznámit.
Nula, odpověděla teta tónem, jakým by řekla „drahý anděli", a dívala se na mě.
Přehánějí, neznáme ho proto, že jsem to chtěla já, ale protože on chtěl. Ale to je jedno.
Bože, prosila jsem Vás o malý román, zdá se, že mi ho udílíte. Neustupujte, buďte shovívavý! Jsem nedočkavá zítřka.
Jsem nedočkavá zítřka, jsem celá rozrušená, běžím si lehnout, abych zkrátila čas.
Už potřetí vytahuji tento deník z krabice, abych přidala věci, které mi prolétnou hlavou. Jsem celá rozrušená a můj spis také.
Kdybych uvažovala, kdybych komponovala, ale píšu, jak myslím, a co myslím, a hlavně jak myslím.
Radostí se nedotýkám země!
Vidím se krásná a zdá se mi, že svět patří mně.
Napsala jsem Pavlovi dopis s latinskými citáty, abych utřela nos svému otci (málem jsem řekla ničemovi otci, ale to se nesluší).