Středa 26. května 1875

Nic se nevyrovná mé úzkosti. Jde o mou sebeúctu, neboť jestli si dovolil žertovat, je to žert poněkud příliš hrubý, to se musí uznat.
Včera cestou domů jsem nahlas složila tento slib: „Dopřeje-li mi nebe tu milost, že se ten sedlák do mne zamiluje, budu ho týrat, budu ho vodit po čtyřech, nechám mu nabarvit vlasy na žluto, nechám mu oholit hlavu, nechám ho válet v blátě, nechám ho skočit do moře celého oblečeného, strašlivě se pomstím.“
Nesmyslná a nemožná slova!
Dnes ráno u mámy mluvíme o té události. Koneckonců je to chytrý chlapík.
A jestli to ví, je to možná způsob, jak nám oplatit návštěvu na zámku.
Máma a teta berou věc bez té příští přestávky a baví se tím, že vykládají hlouposti, že je hezký, že mi je šestnáct, že je soused, že je to nebezpečné, že má k dispozici tisíc prostředků, jak se zalíbit: jezdecké koně, iluminace na zámku a tisíc dalších věcí. Že nakonec ne já ho budu vodit po čtyřech, ale on bude vodit mě, ať si dám pozor.
To všechno se smíchem a naprosto spokojené a zářivé. Nic to ale nemění na tom, že jsem na trní.
Kde nám ho představí? Nebo to bude jako loni, kdy ho měl představit Arson. Jaký příšerný stav. U všech ďáblů, co budu teprve dělat kvůli muži, kterého budu milovat.
To bude strašné. Ale zde jde o sebeúctu, o pýchu, a ty dvě šelmy jsou stokrát silnější než láska k tomu malému hlupáčkovi s blonďatými vlasy.
Vycházím příliš pozdě, když jedeme pro Sapogenikoffovy, kočár toho netvora je u koupaliště, ale když tam dorazíme, už tam není. Je po šesté hodině a skoro nikdo tu není.
Kolik krve jsem si od včerejška zkazila. Ach, to mi zaplatí, kdyby jen Bůh chtěl.
Jsem zahanbená a pokořená.
Odvážit se takhle si zahrávat!
Žertovat se mnou, která nejsem žádná holčička. U všech ďáblů!
Doufám, že z toho nevzejde nic ošklivého a že všechno dobře dopadne.
Ach, ale draze zaplatí za má muka včerejší i dnešní.
A kdoví, třeba nakonec nezaplatí vůbec nic. Snadno odpouštím a pak si nejsem jistá sama sebou. V tom je to neštěstí. Pár úspěchů by mi dodalo odvahy, ale ty úspěchy nepřicházejí.
U břicha Svatého Šedáka!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Ventre Saint-Gris!“ – slavné zaklení Jindřicha IV. Marie, která právě čte paměti Markéty z Valois, si osvojuje jazyk té doby. ↩