Neděle 23. května 1875

Na rozdíl od včerejška mám dnes pocit, že umírám.
Ležela jsem na lenosce v zahradě a četla, když se mi v myšlenkách tak jasně zjevil ten, od něhož mi přicházejí všechny radosti i všechna trápení, jak jde z domu ke mně a sedá si vedle na židli, se svými božskými způsoby a tím svým vzezřením, jako by se nedotýkal země, že jsem z toho dosud celá rozrušená.
Bože, jak ho miluji!
Na zkoušku jsem se pokusila představit si někoho jiného na jeho místě, ale všichni ostatní jsou jen bída a jen on jediný mi připadá k světu. Vidím ho tak živě, že celá má duše odchází.
Nemám sílu na nic, připadám si jako prázdné a nesmyslné tělo.
Vznáším se, toulám se, už si nerozumím. Naštěstí jsem sama, máma odešla k Nině poté, co mluvila o blížícím se příjezdu našeho velkoknížete Alexeje.
„Co bys dělala, kdyby se ti dvořil?“
„Vyhnala bych ho, matko, neboť tito velcí princové mohou dívce jako já přinést jen hanbu.“
„Dobře řečeno, když člověk mluví takhle, je radost to slyšet.“
„To bych řekla,“ pravím. „Ach, kdybych byla vdaná žena...“
„Ach ano!“ zvolala matka a tvář se jí rozzářila, „to by bylo něco jiného.“
To dobře vím a nepotřebuji povzbuzení.
Mluvila jsem s Collignon a s Dinou o svém rozhořčení. Dožít se šestnácti let a mít jediného nápadníka! To je příšerné.
„To proto, že nikoho nevídáte,“ řekla Collignon.
Má pravdu a v tuto chvíli proklínám všechno a všechny za to, že mi tak nedůstojným způsobem mařili a maří čas.
Chtěla bych mít sedm hlav hydry z Apokalypsy, abych mohla křičet sedmi ústy a vrhat zuřivé pohledy ze čtrnácti očí.
Proč mě vévoda z Hamiltonu nemiloval!
napříč stránkou
Hlupačko! Bylo ti třináct, když tě mohl milovat, idiotko!
Protože kdyby mě miloval, bylo by to víc než nejvyšší blaženost. Neboť nejenže by uspokojil mou ctižádost, uspokojil by i mou lásku. A zdá se mi (a je to pravda), že nikdo na světě neumí milovat jako já. Miluji toho muže (to jest Hamiltona) a je pro mě bohem, je víc, než by bylo třeba.
Před pouhým jeho jménem padám na kolena a pohled na něj by mě srazil k zemi.
Co by to teprve bylo, kdyby mě miloval!!!!
Bože, smiluj se nade mnou, nad mou ctižádostí větší než celý svět a nad mou bláznivou ješitností.
Chvílemi se bouřím, pláču, křičím, a když sedím u tohoto stolu, zdá se mi, že rostu, že pokoj už nestačí, že to už nejsem já, kdo je v něm, ale on je ve mně, pak celý dům, celá Nice, celý svět se svými moři a horami... ale v tu chvíli padám z celé své výše do nesrovnatelné pokory před Bohem a na kolenou se sepjatýma rukama a sklopenou hlavou se cítím jako zbitý pes nebo rozšlápnutý had před velikostí Boží!
A úpěnlivě Ho prosím, aby mi odpustil a shlédl laskavě na Svého nehodného tvora!
Koupám se s nechutí a člověk ví, jaká je to radost svlékat se, sotva dokončil toaletu, a zase se oblékat, a to pro nic za nic.
Ale Marie chtěla a bylo třeba jí udělat radost, protože jsme jedna společnost.
Máma, která večeřela u Niny s paní Angelovou a všemi ostatními, se vrací ani živá, ani mrtvá. Po večeři šli do Réserve a tam viděla Audiffera bledého jako mrtvolu, jak na ni zírá, div si oči nevytřeští. A hle, co si vymyslela: že jsem se právě utopila a on se vrací z koupání celý ztuhlý hrůzou.
Taková fantazie je neuvěřitelná. Ostatně mámě se podobná vidění stávají často.
Říká, že byl bledý, to je podivné, my jsme ho na procházce viděly několikrát a velmi rudého.
Ať se člověk směje a posmívá sebevíc, nikdo nebude popírat, že ten mladý Nicejec je hezký, velmi hezký, zvláště z dálky a v kočáře.
Je to bídný den, večer se ale přece jen trochu nasmějeme, když přijde Nina a chystáme kostýmy na zítřek.