Sobota 15. května 1875

Máma, teta a Nina jedou do Monaka a my jedeme na zámek!
Na zámek k Totovi, na zámek Emila Audiffreta — růžový, hezký a svěží. Neřekla jsem, že Terffidua má zámek, dosud ne; teď, když jsem ho viděla zblízka, ho popíšu. Každý ho vidí zdaleka, protože se tyčí nad celým městem, a já si řídím hodinky podle velké zámecké hodiny.
Co? To nezní dobře?
„Bodejť!“ jak říká náš kočí.
Marie a její sestra si pro mě přijíždějí v landau. Marie říká, ať jedeme někam k zámku, abychom si ho prohlédly. Kočí se usmívá a stoupá uličkou u Krohna. Blížíme se, smějeme se, štěbetáme a co chvíli se červenáme, a protože mluvíme francouzsky, jakmile jsme začaly zámek obdivovat, kočí se vmísil do rozhovoru:
„Ano, to je krásné, kdybyste viděly shora, z věže je to ňeco jiného, je vidět celý město.“
„Opravdu?“
„A djoui (ano)... Chcete vejít?“ pokračuje náš vozka.
„Ale dovnitř se přece nesmí?“
„Ale ano, musí se požádat o dovolení, to je snadné!“
„Ale my nechceme.“
„Ale to zařídím.“
„Ale ne, ale ne.“
A kočí naléhá, jako by za to byl placen, a my odmítáme.
„Tak chcete alespoň objet kolem?“
„Objet, budiž,“ říkám v domnění, že nás odveze kolem druhou ulicí. Ale jaké je mé, naše překvapení! Zastaví před jednou z bran. Zapomínám na zámek — zámek je stavěn z tesaného kamene, se dvěma věžemi, okny ve tvaru kříže, terasami, obrovskou vstupní bránou v přízemí, dost vysokém na to, aby se nazývalo prvním patrem. Napravo jsou rovněž hospodářská stavení, nebo jídelna, nevím, ale to vše je velmi krásné.
Zahrada je obrovská, nebo spíše pozemek, neboť stromy tam nejsou.
Z domu se sestupuje po krásných terasách dolů do zahrady, vpředu je obrovský trávník, pak aleje a trávníky čekající na záhony. Pozemek obklopuje krásná zeď, tu a tam s průhledy; je tam brána naproti zámku, hlavní vjezd je ze strany.
Dvě věže a železná brána, nad ní klenba nebo nevím, jak to nazvat — ostatně mi mouchy nedají psát!
Věže jsou oddělené od hlavní budovy, jako opravdový vchod do starého zámku. Zkrátka vše je velké, bohaté a krásné, ne-li přímo báječného vkusu.
Kočí tedy zastaví před jednou z bran a začne volat: „Pane Emile! Pane Emile!“
V první chvíli jsme nepochopily, pak:
„Ne jeho, ne jeho,“ křičí Marie.
„Ne, ne, nechci, nechceme.“
„Ale provedu vás jen zahradou,“ říká překvapený muž.
„Ale my nechceme,“ říkám, a kočí si stojí na svém.
„Ale ne,“ křičím konečně, „za nic na světě, nechci. Ale koho voláte?“
„Bodejť! Pána zámku, pana Emila. Ach, kdyby slyšel!“
Tři bláznivky u brány.
To byste nás měli slyšet křičet, byly jsme jako v noční můře, křičely a smály se zároveň.
Smály se, protože jsme měly chuť vstoupit, a křičely, protože jsme se bály vstoupit.
Ten kočí nás zaujal, Marie a já jsme se ho vyptávaly. Zná velmi dobře pána zámku, byl kočím v tom domě, vozil pana Emila do lycea a chodil s ním hrát kulečník:
„Znáte kavárnu v ulici Cassini?“ říká jako vysvětlení.
„Jak, s vámi?“
„Ano, jenom se mnou.“
„Jak je to dávno.“
„Osm let.“
„Ale kolik mu vlastně je?“
„Dvacet tři let.“
„Ale on tedy nedokončil studia?“
„Ne, jak dostal majetek, hned odešel a šel si po svém.“
„Od koho ten majetek dostal?“
„Od dědečka.“
„A bydlí na zámku úplně sám?“
„Ano, úplně sám.“
„A otec a matka.“
„Maminka se prochází a otec je pryč.“
„Ach!“
„Ano, já ho dobře znám, pana Emila, to mi věřte!“ A na to se náš kočí, náš průvodce, otočil ke koním, velice spokojený sám se sebou.
Sjížděly jsme dolů a prosily Boha, aby nám dal potkat toho malého sedláka. Ulička je úzká a dva kočáry se v ní nevyhnou. Ale Bůh naši modlitbu neslyšel a viděly jsme ho teprve na Promenádě mezi Saëtonem a jiným Pepinem, myslím, a pak ještě jednou.
Dnes se za ním honíme my, ale slušně, doufám.
Copak se člověk nemůže potkat náhodou, zvlášť na Promenádě?
„Poslyšte,“ říkám svým dvěma společnicím, „napadlo mě vyprávět to jinak, než jak to bylo. Dinu jsem už jednou oklamala, chci ji oklamat znovu.“
„Co řeknete, abychom vás mohly podpořit?“
„Ještě nevím, něco mě napadne, nechte to na mně, poslouchejte a uslyšíte.“
„Dobře.“
Je vidět, že mezi Aglaé, Thalií a Eufrosynou panuje dokonalá shoda. Tak se jmenujeme. Tři zakladatelky té společnosti, však víte které. Já — Thalie, Marie — Aglaé a Olga Eufrosyna. Vidíte, tři Grácie.
Přibíhám domů a v patách mám své dvě Grácie.
Vyběhnu po schodech, vtrhnu jako bomba do Dinina pokoje a křičím:
„Ach! Nemám nohy, nemám hlavu, nemám nohy. Ach!“
„Co se děje? Co! Ale řekni!“
„Řekněte, Marie, no tak.“
„Marie, Olga, mlčte, neříkejte nic,“ křičím dál, chvátám, sotva popadám dech a pobíhám po pokoji.
Konečně vtáhnu Collignon do svého pokoje a vyprávím jí celou příhodu a přidám, že když ho kočí zavolal, objevil se, byl co nejlaskavější, ukázal nám zámek, že jsme nechtěly vystoupit z kočáru, ale on šel vedle dvířek a provedl nás zahradou, vyprávěl o všech pokojích, že na nejvyšší věži je hvězdárna, atd. atd. Říkám to všechno a hojně při tom gestikuluji, div neomdlévám, chvílemi se zastavím, abych nabrala dech, chvílemi oběhnu pokoj.
Výsledek všech těch opičáren je, že mi uvěřili jako evangeliu?
„Tak proto se na mě tolik díval,“ říká Collignon, „oj oj oj.“
„Ano, jistě proto.“
Totéž jsem zopakovala Dině, ale Collignon se dozvěděla pravdu před večeří, zatímco Dina, která se nechala nachytat podruhé, se to dozví teprve zítra.
„Tak teď se budeme zdravit!“ říká, jako minule řekla:
„Ach! Teď už to není zajímavé, protože ho známe!“
Ach ta husa! To je dvakrát — počkej do třetice.
Máma přijíždí a já jí opakuji příběh. Dina ze svého pokoje naslouchá a je přesvědčená, zatímco máma zná pravdu; doprovodila jsem Sapogenkoffovy domů a vracela jsem se s Collignon, když nás předjíždí kočár plný mámy, Niny a Walitského. Nina zůstává u sebe a my nastupujeme — mámu jsem upozornila už v kočáru.
Takhle lhát není žádné velké umění — skoro všechno je pravda.
Směji se jako blázen, ba hůř, a ostatní dělají to samé. Jaký pekelný koncert!
Zapisuji si všechno, abych si to později připomněla, neboť zcela jistě mi tyhle blázniviny udělají radost.