Pondělí 10. května 1875

V osm hodin jsem už venku se Sabatinim (krátké šaty z režného plátna, režné punčochy, zlacené střevíce. To vše koketní a roztomilé jako vždy). Není tu živá duše, člověk by mohl vyjít v noční košili. V devět se ke mně připojí Sapogenikovovi, pak máma a Dina, pak Walitský a jedeme do lázní Georges, módních lázní.
V půl jedenácté se vracím kvůli Leclerkovi, s nímž zařizuji svou laboratoř v bývalé kuchyni pavilonu.
Mimochodem, o Leclerkovi — zdálo se mi, že když mi přišel dát hodinu, najednou se svlékl a zeptal se mě, zda je bílý. Vidět ho zcela nahého mě naprosto nešokuje a odpověděla jsem zcela přirozeně: Ale ovšem, jste bílý.
Tu vstoupí Collignon a zlobí se, vyčítá mi ten skandál. Ale ten člověk, ten drobný starý mužíček Leclerc! Takový sen!
Vycházím až v šest a jen na dvacet minut. Ale po večeři jdu s Collignon k Delbeechimu koupit album, často mě přepadne chuť kreslit nebo kopírovat jisté rytiny a měla jsem jen volné listy. S albem jsem spokojená.
Znovu hodně myslím na Alkibiada, ale také na toho druhého muže, kterého považuji za nevyhnutelného. Ten proklatý Miloradovič! Ale jak jsem již řekla, nebudu se krotit.
[Černá skvrna, nečitelné] žádná naléhavá potřeba, vdávat se a za koho? Za Rusa. Kdyby měl aspoň titul. Je pravda, že je staré šlechty a bohatý, velmi bohatý, ale ne dost bohatý na to, aby byl rád přijat bez titulu.
Chtěla bych se svým sňatkem pomstít všem lidem, kteří mě ponížili, a zjevit se jim s aureolou. Být alespoň vévodkyní.
Paní Miloradovičová — to zrovna nezní dvakrát dobře, není to oslňující, ohromující, závratné, jak bych chtěla.
Říkají, že má dobré příbuzenské svazky. Nic o tom nevím, ale uvidím to tam v Rusku.
Bůh mi odpusť! Mluvím o tom jako o jisté věci, tuším.
Velice ráda bych se vdala kvůli, kvůli důvodům, které nelze přiznat...
Ach! Chytili jste se, kdo myslíte, že myslím na... ne, nemám takové myšlenky! Toužím se vdát z důvodů hanebných, na mou věru, abych mohla nosit šaty jako vdané ženy. Neboť Bůh mě, bezpochyby aby mě přiměl naplnit jeho vůli, nutí myslet jen na šaty. Ale já je vymýšlím a představuji si takové, že z toho lze zešílet. Požádá-li mě o ruku, neodmítnu. Bála bych se zůstat s ničím, a proč vlastně odmítat jistotu a honit se za přeludy? A přece si nepřeji takový sňatek. Snad chce Bůh tím, že mě provdá, otevřít mi cestu a dát mi prostředky k cíli. Ne, Bůh nás neuvádí ve zlo — vzít si toho člověka je pro mě zlo.
Odmítnu-li, budu se trápit, přijmu-li, budu se trápit taky. To je mi situace! Ale to je mi i bláznivá!
On mě nebude chtít.
Ha! Ha! Tak vida, člověk je nejsilnější, on se mi bude zdát těžko dosažitelný a já budu zarputilá. Bůh to chce. Předvídám vše a vím, že „Ale chce-li Olymp můj pád, jednoho dne si to vynutí! Jak praví Krásná Helena."
Coquine de Biou, jak říkají Niçoisové! Jaká směs zbožnosti a bezbožnosti.

Poznámky

Pozn. překl.: Niçoisský dialekt: „Coquine de Biou" — něco jako „ty darebačko."