Sobota 8. května 1875

Procházím se se Sabatinim (šaty Arcivévoda, klobouk Watteau, sluší). Opravdu jsem zamilovaná do své osoby.
Vysmívám se lidem, kteří mě chtějí přesvědčit, že je Alkibiades ošklivý.
Pořád ho zbožňuji.
Viděla jsem Giroflu, zíral na mě, ale já se tvářila, že ho nevidím, ten hnusák.
Po hlučné večeři do Francouzského divadla na „Strýčka Sama“, hru, která mi vnukla chuť jet do Ameriky, a pojedu do Ameriky, příští léto na Výstavu do Filadelfie.
Collignon si spletla Basilevitche s Paskevitchem a řekla „Charles Hamilton“.
„Víte, slečno Collignon,“ říkám jí, „škádlí mě, otravují mě s těmi Hamiltony, a teď, i kdyby mě zbili holí, nemohu si na ně vzpomenout, ani na jednoho, ani na druhého.“
Tu mi je popíše a mluví o Carlově hezkém kníru, přičemž pohrdá jak vévodou, tak tím druhým.
Ten hezký knír mi připomene Hamiltonův a jeho rty. Od toho okamžiku jsem zasněná, líbám Marii a Olgu, když se s nimi loučím u jejich dveří, a jakmile jsem doma, běžím k zrcadlu, abych se na sebe podívala v bledě růžových šatech, s účesem s růží ze strany a španělskou mantilou, kterou jsem si vzala na cestu z divadla.
Okouzlující kostým Rosiny, který mě dělá hezkou jako blonďatá Španělka. Tváře mám stejné barvy jako růži ve vlasech a černá krajka dává vyniknout jejich zlatu.
Ach, dnes večer bych chtěla vidět vévodu z Hamiltonu.
Ty rty a jeho knír mám před očima, půjdu o nich snít, než usnu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „he stared at me“. ↩