Pátek 7. května 1875

[Dva vyškrtané řádky]
U večeře jsem organizovala svůj dvůr. Jurkov, komoří, protože mi přinesl jahody a čerstvé okurky.
Frédéric, můj kapitán gardy v uniformě z blankytného saténu vyšívaného perlami, hedvábné střevíce a punčochy, čapka s dlouhým bílým peřím sepnutým velkou perlou. Dina, Madame, bude mít za strážce Audiffreta a Gerickeho. Calderon kuchyňským příručím. Collignon vychovatelkou dětí ***. Barnola vychovatelem pana Dauphina. Rozvedu prince z Walesu, vezmu si ho a jeho ženu dám do kláštera.
Šest měsíců se budeme oblékat jako za Ludvíka XV., dalších šest jako v dobách Alkibiada při obléhání Tróje.
Ohromně jsme se nasmály a napovídaly. Brala jsem to vážně a pronášela projevy, až jsem to zakončila zvoláním:
— „Nuže, posmívejte se, ale něco mi to říká, budu královnou a vy se přede mnou pokloníte, jako se poklonili před Josefem jeho bratři."
Člověk musí být mladý, aby byl tak bláznivý.
Ach, mládí! Mládí! Nad to není! A jak si ho vážím navzdory svým šestnácti letům.