Sobota 8. května 1875

Procházím se se Sabatinim (šaty Arcivévoda, klobouk Watteau, dobře). Opravdu jsem zamilovaná do své osoby.
Vysmívám se lidem, kteří mě chtějí přesvědčit o Alkibiadově ošklivosti.
Zbožňuji ho stále.
Viděla jsem Giroflu, zíral na mě, ale já se tvářila, že ho nevidím, ten hnusák.
Po hlučné večeři do Francouzského divadla na „Strýčka Sama", hru, která mi vnukla chuť jet do Ameriky, a pojedu do Ameriky, příští léto na Výstavu do Filadelfie.
Collignon, zaměnivši Basileviče s Paskeviči, řekla Charles Hamilton.
— Víte, slečno Collignon, říkám jí, škádlí mě, otravují mě s těmi Hamiltony, a teď, i kdyby mě zbili holí, nemohu si na ně vzpomenout, ani na jednoho, ani na druhého.
Tu mi je popíše a mluví o hezkém kníru Carlově, zatímco pohrdá jak vévodou, tak tím druhým.
Ten hezký knír mi připomene Hamiltonův a jeho rty. Od toho okamžiku se stávám zasněnou, líbám Marii a Olgu, když je nechávám u jejich dveří, a jakmile jsem doma, běžím k zrcadlu, abych se na sebe podívala v růžově bledých šatech, s účesem s růží ze strany a španělskou mantilou, kterou jsem si oblékla, když jsem vycházela z divadla.
Okouzlující kostým Rosiny, který mě dělá hezkou jako blonďatá Španělka. Mé tváře mají tutéž barvu jako růže v mých vlasech, jejichž zlato vyniká díky černé krajce.
Ach, dnes večer bych chtěla vidět vévodu z Hamiltonu.
Ty rty a jeho knír mám před očima, půjdu o nich snít, než usnu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „he stared at me."