Středa 5. května 1875

Jdu se všemi na oběd k Nině, ale botvinja (napsat to mi špiní pero) a cibule a jiné podobné hrůzy mě donutí dezertovat.
Vracím se, nechám si přinést oběd. Měla jsem žízeň, ve skříni stála láhev šampaňského, statečně vypiju polovinu a pak jdu k Lausselovi.
Dost dlouho čekám, než na mě přijde řada, a to čekání mě tak omámí, že jen stěží sedím, jak se sluší.
Poznámka editorů
[Spodek stránky odstraněn]
škrtnutoJak mě máma
Cestou od Laussela si pořád stěžuji na ten hrozný oběd.
„Opravdu,“ říkala jsem, „je lepší smrdět vínem a tabákem než cibulí a jinými hrůzami, víte,“ pokračuji, „včera u oběda, vzpomínáte si... Máma mi chce stůj co stůj znechutit Angličany, zvlášť toho vévodu z Hamiltonu.“
„Ach! U toho,“ zvolá Collignon, „je to pravda!“
„Co je pravda?“
„Že smrdí.“
„Odkud to víte?“
„Má drahá, v Káhiře byl stále s oslíkáři.“
„Nuže, a co to dokazuje?“
„Ale on má pořád v ústech krátkou dýmčičku a pije kořalku, neustále. Chápete, že s tím člověk nevoní!“
„Bezpochyby.“
„A pak je to hrubý člověk, opravdu, do té míry, že mu jedna dáma v Káhiře, anglická dáma, trochu nevázaná, řekla: Odkliďte tu svou tlustou kostru z cesty.“
„Dáma tohle řekla!“
„Ano, je to groteskní figura, to vám zaručuji.“
„Ať tak či tak, ale... Nevím, proč si matka vzala do hlavy, že jsem do něj zamilovaná, a dělá všechno, aby mi ho znechutila.“
„Tu kostru?“
„Ale ano, tu kostru.“
„Ale ta kostra je ženatá...“
„Vím to dobře, ale právě proto mě od něj chtějí odvrátit, neboť opravdu nevím, jaký čert jim namlouvá, že jsem zamilovaná do toho člověka.“
Zase jedna, co mi o něm říká hrůzy.
Tu dýmku jsem neviděla, a že pije kořalku, vím už dávno — a zaplať Pánbůh, u takových hloupostí se nepozastavuji.
Ostatně o takových postavách jako ta tlustá kostra se vždycky klevetí a všichni, kdo stojí dole a musí zvedat hlavu, aby ho viděli, si vymýšlejí a přikrašlují po svém.
Stačí poslouchat a člověk se dozví pěkné věci o všech, kdo vyčnívají hlavou nad davem a jsou jako terč pro všechny pohledy a všechny jazyky lačné mluvit o lidech, schopné ukázat, že vědí své, že znají lidi ze společnosti, ty výstředníky, schopné i vymýšlet, aby ukázaly, že znají lidi, o nichž se tolik mluví, jako se mluvilo o tom Hamiltonovi. Neboť v dobrém i ve zlém se o něm mluvilo, a hodně.
Tohle mi připomíná příhodu s koněm u Maurice. Viděla jsem toho koně, připadal mi krásný a toužila jsem po něm. V Nice mi o něm jáhen napsal tolik ošklivostí a teta mi toho tolik navykládala, a máma, aniž ho kdy viděla, ho tolik pomlouvala, až jsem se rozzuřila, pochybovala jsem o sobě, pochybovala jsem o všem, a teď, i kdyby mě zabili, nedokázala bych říct, jak ten kůň vypadal.
Tak je to i s Alkibiadem.
Ne, nemohla jsem se tolik mýlit, zdál se mi krásný, líbil se mi. Vím dobře, že to není ani rytina, ani vývěsní štít holiče, ale je to muž, a muž, který se mi líbí tak, jak se mi nikdo jiný líbit nebude, ať se říká cokoli.
Tehdy jako nyní mi o něm říkali hrůzy a ráda jsem ho sama pomlouvala, ale tehdy ta špinavá obvinění vyvracela už jeho přítomnost.
Ach, vzpomínám si! Kdo jiný než Paní máma ho měla za tak roztomilého a v návalu něžnosti říkala, že se mu podobám!
Ach, ti bídníci, a já bláznivá!
Ostatně co mi je po tom člověku, je krásný, je ošklivý — proto mi nespadne z hlavy ani jediný vlas navíc!
Milovala jsem ho, před nějakou dobou jsem na něj zapomněla, bylo na čase — dva roky, dva měsíce a dvaadvacet dní. Až ho uvidím, budu vědět, na čem jsem.
Láska k němu, je-li to vůbec láska, mi v ničem nezabrání. Už jsem řekla, že jsem velice rozumná osoba, snad až příliš.
Inu, kdo bude živ, uvidí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Botvinja — ruská studená polévka z kvasu s řepovými listy. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „fast“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Take your fat carcase out of the way.“ ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „the fat carcase“. ↩