Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 5. května 1875

Jdu se všemi na oběd k Nině, ale botvinja (napsat to mi špiní pero) a cibule a jiné podobné hrůzy mě donutí dezertovat.
Vracím se, nechávám si naservírovat oběd. Měla jsem žízeň, ve skříni stála láhev šampaňského, statečně vypiju polovinu a jdu pak k Lausselovi.
Dost dlouho čekám, než na mě přijde řada, a to čekání mě tak omámí, že stěží udržuji slušný postoj.
[Spodek stránky odstraněn]
[Škrtnuto: Jak mě máma]
Když se vracím od Laussela, nepřestávám si stěžovat na hrozný oběd.
Opravdu, říkala jsem, je lepší smrdět vínem a tabákem než cibulí a jinými hrůzami, víte, pokračuji, včera u oběda, vzpomínáte si... Máma mě chce stůj co stůj znechutit Angličany, zvlášť toho vévodu z Hamiltonu.
— Ach! Co se toho týče, zvolá Collignon, to je pravda!
— Co je pravda?
— Že smrdí.
— Odkud to víte?
— Má drahá, v Káhiře byl stále s oslíkáři.
— Nuže, a co to dokazuje?
— Ale on má pořád v ústech krátkou dýmčičku a pije kořalku, neustále. Chápete, že s tím člověk nevoní!
— Bezpochyby.
— A pak je to hrubý člověk, opravdu, do té míry, že mu jedna dáma v Káhiře, anglická dáma, trochu odvážná, řekla: Odkliďte tu svou tlustou kostru z cesty.
— Dáma tohle řekla!
— Ano, je to groteskní osoba, to vám zaručuji.
— Ať tak či tak, ale... Nevím, proč si má matka představuje, že jsem do něj zamilovaná, a snaží se všemi prostředky mi ho znechutit.
— Tu kostru?
— Ale ano, tu kostru.
— Ale ta kostra je ženatá...
— Vím to dobře, ale právě proto mě od něj chtějí odvrátit, neboť opravdu nevím, jaký čert jim namlouvá, že jsem zamilovaná do toho člověka.
Zase jedna, co mi o něm říká hrůzy.
Neviděla jsem tu dýmku, co se týče pití kořalky, vím už dávno, že ji pije, a zaplať Pánbůh, nezastavuji se u takových hloupostí.
Ostatně o takových postavách jako ta tlustá kostra se vždycky klevetí a všichni, kdo stojí dole a musí zvedat hlavu, aby ho viděli, si vymýšlejí a přikrašlují po svém.
Stačí naslouchat a člověk se doposlouchá krásných věcí o všech, kdo vyčnívají hlavou nad davem a jsou jako terč pro všechny pohledy a všechny jazyky lačné mluvit o lidech, schopné ukázat, že vědí své, že znají lidi ze společnosti, ty výstředníky, schopné i vymýšlet, aby ukázaly, že znají lidi, o nichž se tolik mluví, jako se mluvilo o tom Hamiltonovi. Neboť v dobrém i ve zlém se o něm mluvilo, a hodně.
Tohle mi připomíná příhodu s koněm u Maurice. Viděla jsem toho koně, připadal mi krásný a toužila jsem po něm. V Nice mi o něm jáhen napsal tolik ošklivostí a teta mi toho tolik navykládala, a máma, aniž ho kdy viděla, ho tolik pomlouvala, až jsem zešílela, pochybovala jsem o sobě, pochybovala jsem o všem, a teď, i kdyby mě zabili, nedokázala bych říct, jak ten kůň vypadal.
Tak je to i s Alkibiadem.
Ne, nemohla jsem se tolik mýlit, zdál se mi krásný, líbil se mi. Vím dobře, že to není ani rytina, ani vývěsní štít holiče, ale je to muž, a muž, který se mi líbí jako nikdo jiný, ať se říká cokoli.
Tehdy jako nyní mi o něm říkali hrůzy a ráda jsem ho sama pomlouvala, ale tehdy měl svou přítomnost, aby odrazil ty špinavé obvinění.
Ach, vzpomínám si! Kdo jiný než Paní maminka ho shledávala tak roztomilým a v návalu něžnosti říkala, že se mu podobám!
Ach, ti bídníci, a já bláznivá!
Ostatně co mi je po tom člověku, je krásný, je ošklivý — proto mi nespadne z hlavy ani jediný vlas navíc!
Milovala jsem ho, od nedávna jsem na něj zapomněla, bylo na čase — dva roky, dva měsíce a dvacet dva dní. Až ho uvidím, budu vědět, na čem jsem.
Láska k němu, pokud vůbec láska je, mi v ničem nezabrání. Už jsem řekla, že jsem velice rozumná osoba, snad až příliš.
Koneckonců kdo bude žít, uvidí.

Poznámky

Pozn. překl.: Botvinja — ruská studená polévka z kvasu s řepovými listy. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „fast" — trochu nevázaná, drzá. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Take your fat carcase out of the way." ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „the fat carcase." ↩