Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 3. května 1875

[Vyškrtané řádky: Hamilton a Angličané. Proč ho miluji? Nemiluji ho.]
Už nevím v jaké souvislosti začaly máma a teta pomlouvat Angličany.
Začalo se princem z Walesu a teta řekla, že zapáchá vínem a tabákem a že všichni Angličané smrdí.
— A Hamilton, spěchá říci máma.
— Ach, co se toho týče, vy jste ho vyčenichala až do úst, že, mami?
— Ano, jistě, stokrát u ruletového stolu v Bádenu, byla jsem úplně blízko a opravdu je z toho na omdlení, říká Collignon.
Smála jsem se, ale neříkala nic. Ta ubohá matka, která mi chce vévodu znechutit. Opravdu není třeba, mám ho dnes tak málo, tak málo ráda, že to nestojí za řeč. Zapomněla jsem na toho krásného Alkibiada, ale tak dokonale zapomněla, že tomu už vůbec nerozumím. Jak jsem ho mohla milovat, proč? Nemiluji ho.
To je za dnešek. A to, co máma řekla, nepřispělo k zapomenutí, ale znechutilo mi všechny muže vůbec — všichni mi připadají odporní.
Byl přece krásný. Zítra mi snad znovu probleskne myslí jako blesk a budu o něm nějaký čas snít. Nic takového se nezapomíná.
Je to ještě zázrak, že to vydrželo tak dlouho. Od pátku 13. prosince 1872, dne, kdy jsem ho uviděla poprvé od chvíle, kdy mě napadlo ho milovat, což jsem pojala v průběhu května téhož roku. Ve středu 12. února 1873 jsem ho viděla naposledy. Mezi 13. prosincem a 12. únorem jsem ho viděla celkem čtrnáctkrát, ale někdy vícekrát za den. Čtrnáctkrát myslím čtrnáct dní. Ty dny jsou:
— 1872 prosinec: pátek 13., sobota 14., pondělí 16., středa 18., pátek 20., středa 25.
— 1873 leden: neděle 5., neděle 19. (dlouhý interval!), pondělí 20., pátek 24.
Únor: pátek 7., sobota 8., neděle 9., středa 12.
Od středy 12. února 1873 uplynuly dva roky, dva měsíce a jedenadvacet dní, po kterou dobu jsem mu zůstala věrná, až na nějaké hlouposti, ale ty hlouposti nejsou nic, on vládl nade vším.
Nic neodolá směšnosti a špíně. Nebýt toho, co bylo řečeno, nepochopila bych, že jsem zapomněla, a kouzlo by se prodlužovalo donekonečna.
Znechutila jste mi vévodu z Hamiltonu i všechny muže, paní matko, alespoň na nějaký čas; ale strašně se na vás zlobím a na váš špinavý prostředek budu vzpomínat jen se vztekem a zlobou.
Buďte klidná, je to jen pro dnešek, zítra zapomenu.
Vše pomíjí a vše se vytrácí — vzpomínám si, že jsem to řekla v jedné ze svých prvních knih.
Vévoda z Hamiltonu, Alkibiades, výstředník, Antiochos Epifanés čili Epimones, hrdina, zhýralec, bůh — se vytratil! Ale ať přijde, nebo méně než to, ať o něm uslyším mluvit jistým způsobem, ať si v nějakých novinách přečtu něco v jeho stylu, nebo ještě prostěji, ať se podívám do svého deníku z doby velkých událostí, nebo ať mi ho připomene světlo dne, kočár, klobouk nebo cokoli, třeba i má vlastní tvář — a znovu z něj zešílím.
Jsem ostatně hrdá, že jsem milovala dva roky, dva měsíce a jedenadvacet dní. Ba víc, neboť od 13. prosince se mi zdálo, že ho miluji od Bádenu, od prvního okamžiku.
Ach! Ach! Co to znamená? Nic překvapivého, to co jsem napsala, stačilo, aby mě obrátilo vzhůru nohama. Na stránce 47 jsem ho nemilovala, na stránce 48 ho miluji stále.
Tak jsem stvořena.
Ach, matko, jak jsem ráda, že unikám vašemu ošklivému záměru a triumfuji nade vším, a uchovávám si toho muže, i Alkibiada, i Hamiltona, i Boha!
Koneckonců ho milovat mě udržuje v rozechvění a brání mi ztuhnout.
To ten ubohý Fritz je zapomenutý.
A proč jsem Hamiltonovi věrná? Z důvodu prostšího, a vůbec ne k mé chvále — nepotkala jsem nikoho lepšího.
A taky proto, že nikdo lepší neexistuje.
Ostatně mohla jsem si vybrat jinak než to nejlepší? Snižuji-li se až k milování, nesnižuji se zadarmo.