Čtvrtek 29. dubna

Nevím, jestli jsem zmínila, že nepříjemnosti s Collignon a její odjezd zavinil dědeček. Ten velký imbecil po ní toužil a myslím, že ani ta slečna by neodmítla srdce a zvláště ruku toho ubohého starce.
Před nějakou dobou řekla před Georgesem a Lefèvrem, že by si toho starce vzala, aby mu podávala rámě na Promenádě jako slepci, ale že za všechny poklady světa by nechtěla být jeho skutečnou ženou. Opilý Georges to zopakoval svému otci, který od toho dne trucuje na celý svět, nic nejí a chová se jako zvíře.
A dnes ráno jsem to Collignon se smíchem pověděla a ona zčervenala až za ušima. Mluvily jsme o dědečkovi napůl žertem, napůl vážně.
Tvářila jsem se, jako bych se chtěla tvářit chytře a oťukávat ji. Nechala se nachytat. A přitom je ta žena tak obratná. Ať tak či tak, mám ji velmi ráda a věřím, že i ona má ráda mě.
Jdu na promenádní koncert, ale je horko a prázdno. Rickardová u nás večeří naposledy, zítra odjíždí a naše procházky končí.
Marie a Olga jsou tady, po večeři se procházíme v zahradě, pak v mém pokoji, kde zůstáváme ve třech do desíti hodin a mluvíme o všemožných zakázaných věcech. Je vidět, že jsou to děti — zvláště Olga se rozplývala nad slovy milenec, galantní dobrodružství atd. atd., čistý Dumas. Zašla dokonce tak daleko, že řekla porod.
Jak je to směšné, naslouchala jsem, povzbuzovala a v duchu se smála.
Když odešly, zůstávám hodinu s Collignon a rozmlouváme o manželství a lásce a pak se smějeme Fritzovi.