Pondělí 26. dubna

Ach, můj krásný sen!
Když o tom mluvím, Dina se smíchem říká, že mi věští toho starého boháče Malzova, který se prý na mě pořád jen dívá. A opravdu se mi zdálo, že se na mě dívá, zvlášť poslední týden.
Ach, ten bídný den!
Georges, ten drahý, ten zbožňovaný, ten požehnaný člověk je tady a tropí velký skandál v celém domě.
Ach, Bože! Kéž by velikost těchto písmen a síla, s jakou tisknu pero, vyjádřily, jak jsem zuřivá a ponížená, že musím snášet toho skandálního opilce, zbabělce, bídáka!
Zabije mou matku, jako zabil svou vlastní!
Všechno se tříští před jeho zkažeností, i má vůle!
Čtu si ve svém deníku tu chvíli, kdy se on žení!
Pláču, zuřím, křičím, šílím!
Bože můj, Bože můj!
Povečeřela jsem a vracím se psát, uklidněná. Ráno jsem byla v kostele v dlouhých šatech (šaty Arcivévoda a klobouk sluší).
Pak jsem vyšla ven, procházím se skoro celý den. Kolem páté jsem byla s Collignon a kupovaly jsme známky, když tu projíždí paní Sapogenikoffová v landau s dětmi. Právě v tom okamžiku procházejí bratr Doriův a hrabě Somaglia a viděli mě v dlouhých šatech, když jsem přesedala ze svého kočáru do Ninina.
Jejich veselost mě rozveselí; opravdu, ti Sapogenikoffovi jsou milí. Jdeme do kavárny.
Než nastoupím do Ninina kočáru, obklopí mě moji malí žebráčci, dávám jim a povídám si s nimi. Doria a ten hezký blonďatý Ital jim taky vždycky dávají.
Ach! Tehdy jsem ještě nebyla v takové náladě jako teď a nečetla jsem o slavnostech vévodovy svatby, nezáviděla jsem, nezuřila jsem, neplakala jsem.
Ach! Chtěla bych klít, nadávat, bít, křičet. Jsem nešťastná, politováníhodná. Ach! Litujte mě, litujte mě všichni!
Abyste pochopili mou zuřivost, musíte mě znát a číst můj deník od začátku.