Pondělí 17. dubna

A je tu ten velký den. V půl třetí matiné u paní Conti Damoreauové a pana Laussela. Umělci jsou žáci a publikem rodiče a přátelé.
Hodinu a půl jsem cvičila zpaměti a zároveň četla Paní z Monsoreau. Nikdy nedělám jen jednu věc najednou — považuji se tedy za dobře připravenou a doufám, že nebudu mít strach (šaty Arcivévoda, klobouk Watteau, dobré). Teta v róbě, Dina a Collignon. V tom tak svěžím, tak prostém, tak veselém kostýmu a s tím kloboukem, s mladou a spokojenou tváří jsem se cítila lehká a svěží.
Cestou po Promenádě jsem pobouřena způsoby Audiffreta a Itala s šedýma očima. Seděli na lavičce; když jsme šly kolem, Ital vstal a Sedlák zůstal sedět, ale oba se na mě zírali, až jim div oči nevylezly; a ten malý Nicejčan se mi díval přímo do očí a přitom se smál Italovi.
Rychle chytím tetu za ruku a ještě naléhavěji ji prosím, ať se nepohne, aby ti dva darebáci měli její hlavu mezi nimi a mnou a nemohli mě vidět — protože navzdory rozhořčení jsem se usmívala. Dina se prostě rozesmála, a tu ti ji viděli — tu holku z loje.
Jak jsou všichni ti lidé u Laussela oškliví a špatně oblečení se svou elegancí! Jenže je tu jedna nevýhoda být takhle nejlepší — ty mrchy mi závidí.
Chápu to, sama jsem závidivá.
Naší předehrou k Obéronu začíná slavnost. Laussel zbledl. Co se mně týče, neudělám jedinou chybu a vůbec se nebojím — naopak. Lituji jen, že hraji tak ošklivý... kus. Tleskají, a myslím, že jsme si potlesk zasloužily, neboť kromě Hélène Howardové jsme všechny hrály poprvé skladbu na osm rukou a před publikem.
Dina a Collignon se třásly strachem o mě. Když jsem dohrála a za potlesku se vrátila na své místo, cítila jsem se tak odvážně, že bych zahrála před tisíci lidmi, a tak spokojená a lehká, že jsem chtěla dobýt celý svět.
Teta neříkala ani slovo, ale věděla jsem, že je spokojená — zvláště když Hélène a Lise, hrajíce spolu, se popletly, nacinkaly noty a zastavily se zmatené.
Ale trvalo to jen chvíli, pak navázaly a dohrály až do konce — nic moc. Kus byl obtížný. Pak žákyně paní Damoreauové zpívaly ohavně — žádný hlas, ale přece jen dobrá metoda. [Škrtnuto: Na konci] další dva páry slečen zahrály Fingalovu jeskyni, ještě sbor a je konec. Pak všichni vstali a žádali skladbu od profesorů. Po pořádném divadýlku Laussel a Damoreauová zahráli na dva klavíry předehru k Tannhäuserovi, myslím, a pak dáma zpívala.
Mám ráda jen dokonalou hudbu a jsem si jistá, že kdyby mě takovým randálem „pohoštěli" čtyřikrát do roka, jistě bych se toho vzdala.
Zkrátka jsem spokojená, a z téhle muzikální skřínky jdeme do kavárny, kterou mám ráda. Je plná Rusů, usazujeme se pod kolonádou. Hraběnka Somagliová se na mě hodně dívá — bezpochyby kvůli mým dlouhým šatům; ve Spa mě vídala tančit jako malou holku.
Než vstoupíme, vidíme procházet Sedláka.
– Počkejte, říkám, za deset minut tu bude.
– Jak to?
– Ale ano, uvidí náš landau a vejde — je to hloupé zvíře. Nafoukanec!
– Marie, neříkejte hlouposti, říká Collignon.
– Hlouposti, uvidíte! – Pak se mluví dál tímhle tónem a smějeme se. Sedla jsem si zády ke světlu, abych pozorovala Somagliovou, a proto jsem neviděla, kdo vchází.
– Tak co, Dino, je tam?
– Ještě ne.
– Ach, je! vykřikne.
Vskutku, o okamžik dříve jsem se otočila a viděla to zvíře, jak při chůzi zabořovalo pohled až do hlubin kavárny.
– Je tam? Dino!
– Ano — ne, ne. Sesedl z kočáru, ale nevchází.
– Dělá to naschvál, to hovado. Za chvíli odjíždíme, a nic z toho nebylo.
Ještě na chvíli vycházím.
U večeře mluvím s Collignon o Johnstonovi. Ach, ten proklatý diabolus — to mě musel tak okouzlit!
Koneckonců mi to vůbec neškodí, naopak.
Ale opravdu — cítím se v náladě dobýt svět!
Proč věřím, že Hamilton je mrtev? Při té myšlence nechci dobýt svět — celá kůže se mi zdá stahovat, vlasy se mi ježí, připadá mi, že se stávám docela malou a [nečitelné], pak obrovskou, obrovskou, pak lehkou, až se necítím vůbec, a ztuhnu na místě.
Jaké bláznovství — ten obrovský divočák žere, pije a užívá si života. Věnujme se Johnstonovi. Ale ne, ne — věnujme se portrétu: už mám papír s iniciálami A. B. a knížecí korunou. Musela jsem koupit celou kazetu, ale to nevadí. Uvidíme proč.
[Na příč stránky: Té hlouposti s portrétem jsem se dál nevěnovala.]

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „ďábel".