Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 4. dubna

Podivná věc! Od té doby, co jsem viděla prince z Walesu, čili ecnirp ed sellag, mám posedlost obracet jména pozpátku; od té doby, co jsem viděla prince z Walesu, zdá se mi o něm každou noc. I dnes v noci jsem ho viděla, pak koně, podivný kočár, dlouhý a nízký, s koly pokrytými květinami, tažený dvěma malými koníky, ale to všechno maličké, pak zahrady, květiny, okna, šunku, pokoje a služebnictvo. Neuvěřitelná hatmatilka.
Collignon mě měla odvést do anglického kostela. Protože se opozdila, zašla jsem k ní s Walitským a Dinou, vzaly jsme ji s sebou, ale než jsme se vrátily domů, šly jsme se podívat na nádhernou vilu vévody z Vallombrosy. Vracím se zvědavá a rozhněvaná. Proč tihle ničemové mají, a já ne. Jakou mám ošklivou povahu — toužím po všem krásném, co vidím.
Nemám trpělivost psát, hořím nedočkavostí dostat se rychle k večeru, protože večer jsem udělala... zkrátka uvidíme.
Po obědě odjíždím s tetou. Mám ráda Cannes, člověk se tam cítí jako v Anglii, a to v té nejlepší Anglii.
Na nádraží mě čekají Marie, Olga a Pâris, abychom se projely v kočáře; Pâris jede s tetou a já jedu se slečnami. Procházíme se dlouho, nudím se a přemýšlím, co budu dělat večer. Po kavárně se vracím domů.
Zamknu se, jak mám ve zvyku každý večer, abych psala a kouřila; vědí o tom a neruší mě. Zamknu se a píšu, ale ne deník — toto je to, co píšu, přitom úplně přetvařuji svůj rukopis:
Monseigneure,
To, co činím, je originálnější než arcivévoda Ernest od Offenbacha. Odpusťte mou smělost, mou drzost. Přicházím Vás prosit, abyste mi daroval svůj portrét podepsaný Vámi. Portréty velkých knížat se dají koupit, ale já nechci to, co si může opatřit každý ničema. Po čem toužím, co by mě naplnilo pýchou a štěstím, je mít Váš portrét darovaný Vámi.
Ráčí-li Jeho Královská Výsost udělit milost, o niž na kolenou prosím, nechť ji adresuje do Nice, Poste Restante 11 B.E. A proč ji neudělit? Stálo by Vás to tak málo, Monseigneure, a mně by to tolik prospělo!
Fides et spes
Napíšu to jedním tahem na list papíru jako je tento, vložím do obyčejné obálky s touto adresou:
Jeho Královské Výsosti, Monseigneurovi princi z Walesu, Hôtel de Luxembourg v Nice.
Třesu se, když zalepuji obálku, a srdce mi tluče jako kladivo. Pak otevřu dveře, pověstný dopis mám schovaný v živůtku.
– Teto, musím zajít k Sapogenikovům.
– Proč?
– Prostě musím.
– Zavolej Léonii, doprovodí mě.
– Půjdu sama, pojďme.
– Ne, nechci, to by tě moc obtěžovalo, zavolej Léonii.
– Ale proč, vždyť jsem hned připravená, vůbec to není obtíž.
– Ne, zůstanu tam jen minutku.
– No tak pojďme na tu minutku.
– Nechci.
– Pojďme.
– Nechci! řeknu přísně.
– Dobrá, zavolám Léonii.
Nasadím si první klobouk, co mi přijde pod ruku, přehodím pelerínu a vycházím s Léonií.
– Léonie, řekněte mi, kde je tady poštovní schránka; využiji příležitosti a pošlu dopis Ferryové — zase se zmýlila a neposlala mi, co jsem potřebovala.
– Opravdu, slečno? Ano, představte si — pantofle místo botiček.
– Poštovní schránka je tady, slečno.
– Ach, dobře. – A celá rozechvělá vklouznu dopis do schránky.
Měla jsem velkou chuť se vrátit, vždyť svého cíle jsem dosáhla, ale komorná by pojala podezření — a jakou záminku bych měla dát? Vydala jsem se tedy statečně k Nině. Nacházím děvčata, jak pracují a povídají si u její postele, a usadím se mezi ně.
– Přišla jsem vás hlavně pozvat, abyste zítra přišly na mou hodinu kreslení, a pak abych vás viděla a strávila s vámi chvíli, i za cenu, že vás budu nudit – říkám ještě celá udýchaná.
– Nudit nás, fi! Moussinko! vykřikne Marie. Vždyť víte, jak ráda vás tu vídám! – A to s velikým výrazem upřímnosti. Tak to na světě chodí: v Ženevě jsem je nenáviděla, tady je mám ráda.
Nina vypráví historky, při kterých je člověku do smrti do smíchu; jedna z nich, ačkoli trochu neslušná, stojí za zopakování.
V Astrachani žili dívka a mladík, kteří se navzájem milovali. Rodiče se stavěli proti jejich sňatku, a tak se rozhodli zemřít. Mladík šel ke svému příteli lékárníkovi pro jed a pak se dal přivázat provazy k dívce, aby umřel co nejblíž, co nejblíž u ní — mohli se prostě obejmout, ale zřejmě se bál, aby ho křeče neoddálily od té, kterou tolik miloval. Takto k sobě přivázáni se zamkli, vyhodili klíč z okna, aby jim nemohl nikdo zabránit, a vypili svůj jed. Jenže se stalo, že lékárník uhodl celou věc, pochopil z jistých slov, která jeho zamilovanému příteli uklouzla, co s tím jedem zamýšlí, a dal mu velmi silné projímadlo smíchané s ještě silnějším dávadlem. Snadno si představíte, co se stalo — dveře zamčené a dva milenci k sobě těsně přivázaní, takže se od sebe nemohli vzdálit ani o krok. Zdá se, že se nejen přestali milovat, ale už se nemohli ani vidět.
Poslouchala jsem, co chvíli jsem se červenala a co chvíli myslela na svůj dopis — a v tu chvíli mi zabušilo srdce a celá jsem se rozechvěla. Po čaji jsem se s nimi rozloučila.
– Ty slečny jsou velmi milé, říkám Léonii, dovoluji komorné, aby se mnou hovořila.
– Ano, slečno, jsou opravdu milé; jejich služebná mi říkala, že jsou tak hodné, tak hodné.
– No dobrá, a nejsem snad hodná já?
– Ó, ano, slečno!
– Ne, řekněte popravdě — křičím snad někdy, hubuju?
– Ale nikdy, slečno, nikdy, to je pravda. (Je to skutečně pravda.)
– Vyžaduji obsluhu, ale jsem přitom vždycky laskavá, že ano?
– Ano, to věřím, slečno. Pierre, když přišel poprvé do domu a já mu říkala, že slečna žádá to a to, vždycky se ptal: Která slečna? Ta, co tak hezky poroučí? Víte, slečno, Pierre je hluchý a když se na něj mluví potichu, neslyší.
– Aha! To řekl Pierre? – prohodila jsem a kráčela jsem velmi rychle se skloněnou hlavou. Za minutu se otevřely dveře a vešla jsem dovnitř.
– Tak co jsi tam dělala? ptá se teta.
– Pozvala jsem děvčata na zítřejší hodinu a pak jsem chtěla dodělat Olžin portrét.
– Co dělají?
– Pijí čaj.
Nechávám ji a dávám se do psaní toho, co následuje.
Dopis, dopis, co z toho bude? Ach, kdyby okouzlující Sellag vyhověl mé žádosti! Ach, jsem tak v pokušení věštit, jestli pošle. Pokud ano, ano i pro vévodu. Ale slíbila jsem si, že to už dělat nebudu, protože to věštění mě zavléká do hloupostí a nepříjemností, které si způsobuji sama. Kdyby mi poslal svůj portrét, ráda bych na svůj slib zapomněla — příležitost se nabízí. Ale jestli nepošle, dostanu „ne" pro vévodu a zároveň „ne" pro Wittgensteina.
V době, kdy jsem vídala Wittgensteina, přemýšlela jsem, že si ho vezmu — je známo, že přemýšlím o sňatku se všemi, kdo splňují požadované podmínky — a řekla jsem si tehdy, že kdybych ještě někdy věštila budoucnost tímhle způsobem, ztratila bych naději na sňatek s Wittgensteinem. Neřekla jsem to takhle — řekla jsem myslím „pod pokutou", ale tou pokutou bylo právě tohle. Chápete, že je mi úplně jedno na všechny Wittgensteiny na světě, pokud dostanu „ano" pro vévodu. Nikdy jsem neztratila naději na vévodu, přes všechno — a už jsem řekla, že jsem se narodila výjimečná a pro výjimečné věci. Přes všechno, přes zjevnost, přes rozum, věřím ve vévodu... Ach, budu riskovat, budu riskovat! Ano, ale jelikož pro vévodu je to „ne", určitě nebudu mít ani portrét. Dvojité „ne" — jsem ztracená. Ne, nebudu riskovat, ne, ne.
[Na příč stránky: Vévodu jsem viděla jen asi dvanáctkrát, a to na ulici — projížděl v kočáře! To jsem se musela nadchnout opravdu z čehokoli!]
Potřebuji si opakovat ne, váhám, kolísám, nevím, jsem v pokušení. A co když?
A co když ne? A co když ano? Pokud ano, budu nejšťastnější ze všech smrtelnic, pokud ne, pokud ne, nu, můj stav se nezmění.
Ano, ale pokud budu věštit budoucnost, komu to přinese neštěstí, a princ mi nepošle nic.
Když za týden nic nedostanu, napíšu znovu. [Škrtnuto: Pondělí 5. dubna 1875]
Teta zamyká všechny dveře. Blázinec vyhořel a tyhle roztomilé postavičky se teď procházejí po městě. Směji se tomu, a ona křičí!

Poznámky

Pozn. překl.: „prince de Galles" napsáno pozpátku — Mariina hravá šifra. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „Víra a naděje" — použito jako podpis. V originále Marie píše „Eides" místo „Fides", patrně přehlédnutí. ↩