Čtvrtek, 1. dubna 1875

Rozhodně mám pevnou povahu! Všichni plakali, dokonce slečna Kateřina, vychovatelka dětí, dokonce psi – a já ne, byla jsem naopak klidná a veselá. Ošklivá věc ten odjezd, fuj! Chtěla bych postavit velký dům a žít se všemi příbuznými a přáteli.
[Poznámka; srpen 1875: jako Epikúros?]
Saša a jeho žena jedou do Ruska a berou s sebou Paula, máma jede do Cannes s Dinou a Walitským. Botkin stráví týden v Cannes a řekl jí, aby tam jela, aby ji mohl častěji vídat. Máma pláče, Paul pláče (v hloubi se dojímám a jsem nakloněna věřit, že není tak zlý, jak je), Naďa pláče, Saša pláče, Kateřina pláče, Dina pláče, Walitský pláče, Trifon, dědeček pláče! Uf! Bylo by čím naplnit umyvadlo. Chtěla bych chemicky analyzovat slzy a moci také poznat [Dvě slova škrtnuta] a morální příčiny, které je přiměly kanout. Ach! Málem jsem zapomněla říct, že Paris také plakal, a na nádraží i Pelikan.
Jedeme všichni na nádraží, máma odjíždí ve dvě, do tří zůstáváme v bufetu. Už jsme byli ve vagónu, když Nadinka vykřikne: Tamhle je princ Čeleskij. Skutečně – byl to ten zbožňovaný princ, předcházený dvěma kokotami. A to je pro něj málo, pro toho sukničkáře, toho Lovelace, toho dona Juana. Že je tím, čím je, je jen o to víc milován, a naprosto chápu, že je „in every divorce court", jak onehdy říkala Rickardová.
Ženy se dávají tolika nehodným ničemům, že by bylo absurdní odolávat takovému princi. Jak jsme se blížili k Monte Carlu, Sťopa mě objímal a svým hláskem mě prosil, abych s nimi jela do Ruska – po pěti minutách jsem byla rozběsněna a ze všech sil se držela, abych mu nedala ránu loktem, aby mi dal pokoj.
Naštěstí přijíždíme, objímáme se znovu a znovu, pak vlak odjede.
U prvního stolu vlevo hraje princ – nebo spíše za něj hraje Angličan a on sám stojí za tím Angličanem.
Je okouzlující – tak svěží, tak bílá pleť, čím víc se na něj dívám, tím víc se mi líbí; není krásný, ale je v něm cosi milého, příjemného, galantního – velmi málo vznešenosti ale. Mluvil anglicky, pak francouzsky s tím krásným přízvukem hamiltonových Angličanů. Tak jsem si ho chtěla prohlédnout a vyslechnout, že jsem nepochopila ani slovo z toho, co říkal. Soudě podle vzrušeného způsobu, jakým o tom mluvím, by se zdálo, že jsem se na něj dívala s prostácky zvědavým výrazem. Eh – vůbec ne, dívala jsem se na něj tak lhostejně, jako bych se dívala na psa nebo na dveře.
Šel hrát trente-et-quarante a já ho za několik okamžiků následovala. Ale vzpomínám si, že je čas odjezdu – jdeme dolů, vlak je v nádraží a už nepouštějí, za nic na světě jsem nechtěla zůstat – bereme fiakr.
V tu chvíli princ, obklopen svými pány a Jarochewským, mluvil s hraběnkou de Galve. Ta šťastná osoba. To je zase štěstí.
Kdo se narodila? Slečna Basilewská, ani víc, ani míň než slečna Baškircevová [sic] – vlastně míň, protože její strýc byl pop, a popi v Rusku... Za koho se provdala poprvé? Za pana Bravuru, profesora hudby, nebo za účetního velkého obchodu – už nevím, za koho z těch dvou. A hle – rozvede se a vdá se za hraběte de Galve, stane se velkou dámou atd. atd. To vše by mě přece mělo povzbuzovat, a ne přivádět k zoufalství. Zuřím! Ta Galveová, ošklivější, hloupější, nevědomější než já – a podívejte se, žije ve velké společnosti, chodí ke dvoru, zná prince, krále! Proč, můj Bože, mě nutíte závidět tím, že mi ukazujete, jak lidé menší než já to dotáhli... Ó! Ho! Bože můj, co myslím, že chápu? Nejste to Vy, kdo se nade mnou slitoval a posílá mi příklady, aby mi dal odvahu a dal mi naději?
Ano, ano, ta myšlenka mě napadla v tu chvíli, právě ve chvíli, kdy jsem dokončovala slovo dotáhli. Jestli je to tak, děkuji Vám, můj Bože – ano, ano, je to tak, Vy byste nedovolili té myšlence vstoupit mi do hlavy, kdyby to nebyla pravda. Ó! Díky, můj Bože, díky!
[Pět řádek zrušeno: Pátek 2. dubna 1875
Neřekla jsem, že jsme vzaly fiakr a dojely vlak v Monaku, kde jsme ho stihly.]
Už jsem zavřela deník, ale jak jsem se modlila u otevřeného okna a zvedla oči k nebi, zasáhla mě jeho krása a nemohu ji přejít mlčením. Vidíte, noc v Nice, u moře – nebe posázené hvězdami, které se třpytí jako diamanty, absolutní ticho, rušené jen zpěvem žab, a tu a tam vzdálený hvizd vlaku, který, světský a naprosto prozaický vynález, jen lépe vynikne ten vznešený rámec. Vidíte, říkám vám, toto není obyčejná podívaná. Toto není rozkoš, kterou lze pochopit v každém věku a s každou inteligencí.
Zdá se mi, že jen já umím obdivovat, milovat, závidět a trpět! Nejen se mi zdá – jsem si tím jistá.
Vracím se k oknu, ale víc už nenapíšu – k čemu? Píšu tak průměrně a často tak špatně!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „in every divorce court" – u každého rozvodového soudu.