Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 31. března 1875

Včera večer jsem místo uléhání začala číst:
— Budeš ztracena, říkala mi tetička, ničíš se.
— Budu ztracena, vykřikla jsem, jenže tohle nechci. Proč žít, jestli jako já. Všichni si myslíte, že mě můžete uchovávat jako Dinu do dvaceti let. To si děláš legraci! Všichni jste slibovali, že až vyrostu, bude všechno – nuže, teď jsem vyrostla! A není nic. Poslyšte, co vám teď říkám, a poslyšte, protože vám dávám své slovo, že nežertuji.
Počkám do příští zimy – jestli v zimě nebude nic lepšího. Jde to velmi snadno: tam nahoře je arzenik a vynikající kyanid, stačí se dotknout jazykem a je konec. Nežertuji, mám toho všeho dost. Všichni říkají, že milují. Idioti, sobci, proklatí démoni! Ještě dlouho, už v posteli a se zhasnutým světlem, mumlám: sobci, idioti, démoni.
Je to tím, že jsem vpravdě unavena všemi těmi bídami. Cítím se umírat – morálně, neboť fyzicky jsem zaplať Pánbůh zdravá, bílá a svěží.
Dnes se koná slavnost pod širým nebem v zahradě našeho souseda Krama. Michel Botkin u nás obědval. Jdu na tu slavnost (bílé šaty, slaměný klobouk, dobře). Je to velmi milé, ale jsem smutná. Míjí mě jedna z Durandových a zdraví mě – ptám se jí, kde je její sestra Lucie. Lucie je v Římě s Lewinovými.
Ptala jsem se na to proto, že se říkalo, že si Lucie bere Gambarda, toho naboba, toho mecenáše, toho hrubce, toho nevychovaného.
Vracím se na latinu a pak vycházím, abych vzala lóži ve Francouzském divadle. Bude tam princ z Walesu a vyžádal si „Madame l'archiduc". Zamluvila jsem si i lóži v Opeře – děti půjdou tam. Ty děti – jsem ráda, že jdu bez nich.
(Slaměné šaty, slaměný klobouk, velmi dobře.) Jsem opravdu velmi půvabně oblečena. Naďa a Dina jdou taky. Ke konci prvního jednání princ vstupuje a já rudnu potěšením. Sedá si mezi dvě dámy, obě v černém, matku a dceru, pak několik pánů s Jarochewským v jejich lóži vedle. Když pomyslíme na štěstí toho malého Poláka! Bezvýznamné nic, i na Nice. Princ ho potká v jednom pařížském klubu, všimne si ho, prohraje mu sto tisíc franků a tak se do něj zamiluje, že ho vezme s sebou do Londýna.
Dnes večer je s ním, o přestávkách vychází, kouří s tím malým hnusákem, jedná s ním jako s přítelem. A hle – princ se stane králem a Jarochewský bude mít skvělou pozici u jeho dvora. Přítel krále – to není maličkost.
Existují tedy takoví šťastlivci! A proč mi Bůh nepošle nic podobného? Ano, ale ten Polák je muž, chodí do klubu, chodí do společnosti – zatímco já, ubohá, jsem zavřená hůř než ve vězení, ukrytá lépe než v serailu!
Princ z Walesu má okouzlující manýry – nedá se říci, že by byl hezký. Je menší než střední postavy, dost tlustý, má dost hezký oválný obličej, šedé oči, keen eyes, mírně zahnutý orlí nos, krátký blond vous a vlasy – ach! vlasy, to je to, co mu chybí, má jich málo, velmi málo. Má vysoké čelo, několik vlasů nahoře, které přece jen dokáže rozdělit; pak je poušť a vzadu ještě vlasy, dost husté. Pamatuji si, že v Baden-Badenu roku 1872 byl mnohem méně plešatý. Strávila jsem velmi příjemný večer. Zábavná hra a budoucí král! Několik minut poté, co se usadil, vzal kukátko a namířil ho na mě. V první chvíli jsem si myslela, že se dívá vedle, ale upřevši oči na jeho kukátko, ujistila jsem se, že bylo namířeno přesně na mě.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „keen eyes" – bystré, pronikavé oči. ↩