Středa, 24. března 1875

Paul mě doprovází k Lausselovi – cestou zpět potkávám Terffiduu, je opravdu hezčí v kočáře a v cylindru než pěšky a v měkkém klobouku.
Dnes večer se zpívá Stabat Mater, osvětlení a giorno (bílé šaty, Worth, účes s falešnými vlasy, velmi dobře). Naďa a děti jsou se mnou.
Dnešní představení je elegantní a živé – je to poslední záblesk sezóny, záblesk dost zářivý ve srovnání se sezónou samou, která byla dost chudá.
Slečna Denyssonová je vedle mě a jsme dvě nejhezčí dívky v Nice. Howardovy jsou trochu dál, rudé jako pivoňky – Hélène se svým špičatým obličejem bez obočí a Lise s výrazem vyděšené ovce.
Naproti Terffidua s dalším mladíkem, stejně svěžím, ale ošklivějším. Mám nesnesitelnou náladu – sedím vzpřímeně a mlčky, měla jsem smrt v duši.
S každým dnem, s každou hodinou roste mé trápení – to proto, že každý den a každá hodina plynou, aniž by přinesly cokoli dobrého, a já stárnu. Ať se nikdo neposmívá – vím dobře, že nejsem a dlouho nebudu stará, ale čas plyne, letí, nepozorovaně. Minuty tvoří hodiny, hodiny dny, dny měsíce a měsíce roky. Je to dávno, co mi bylo jedenáct, když jsem opouštěla Rusko? Připadá mi to jako týden. Nuže, zjistím, že mi je dvacet, stejně rychle, jako jsem zjistila, že mi je šestnáct. Čtyři roky, čtyři dny. Ale jaké dny!
Nikdo pro mě nic nedělá, nemám než Boha! Svého Boha, kterého v příšerných okamžicích zapírám – okamžiky, které se mě netýkají. To není láska, co ke mně chovají matka a tetička – je to sobecký cit, který jim dělá radost. Na nic nemyslí a věří, že je možno žít tak, jak žijeme (nevidím – slzy mi brání vidět, co píšu).
Zničím se těmito žaly a ony se ptají, proč jsem bledá, když jsem, proč hubnu? Slepé, šílené, sobecké, hloupé!
Zuřím, zavírám se v toaletním pokoji a tam kouřím a s urputností čtu Caesara.
Zkouším všechny pohádky, abych usnula, ale nic nepomáhá, nedokážu si nic vymyslet a usínám, protože už prostě nemůžu.