Středa, 3. března 1875

[Škrtnuto: Na zítřek je ohlášena návštěva u císařovny při příležitosti nastoupení na trůn našeho Pána a osvobození nevolníků.]
Opět den strávený jedením pomerančů, omeletek a chleba a mluvením o Miloradovičovi. Považuje mě snad matka za tak málo, že jí ten sňatek tolik leží na srdci a přeje si ho jako mou nejvyšší slávu a blaženost?
Alexandre vypráví, že ten mladý hlupák je proslulý svou hloupostí – hloupý jako Miloradovič, říká se tam. To ještě není to nejhorší. Dále říká, že se chce pořád ženit a že docela nedávno měla jeho matka velký problém ho odvrátit od mladé Cikánky, do které se pobláznili, a pak ještě říká, že kdybych jela do Ruska, nic na světě by nebylo snadnější zařídit než ten sňatek. Ovšem – ten chlapec chce pojmout každou sukni, kterou potká. Krásná pocta pro mě. Vzal by si mě jako kteroukoli jinou a já bych neměla ani tu slávu, že jsem milována pro to, co jsem. Fuj!
Když se mě máma ptala, proč nepovažuji tu partii za vhodnou – předně protože je příliš mladý, všechno bych ho naučila, udělala bych z něj muže, aby mi za deset let, a i dříve, dělal ze života peklo s využitím mých lekcí. Na mou věru, to by bylo příliš hloupé.
Končím tím, čím jsem měla začít – dnes ráno v jedenáct jdeme na mši do paláce, mši u příležitosti nastoupení Císaře na trůn a osvobození nevolníků (šedé šaty, dobře). Saša, Nadinka, já a Dina. Přišli nás o tom uvědomit včera, jako všechny Rusy bydlící v San Remu.
Přiznávám, že ve chvíli, kdy kočár vjel na dvůr a zastavil přede dveřmi a vrátný v císařské livreji celý pokrytý zlatem a ruskými orly otevřel dvířka, pocítila jsem rozrušení a krev mi stoupla do tváře. Celé to lokajstvo nás zdravilo a vedlo, jako bychom skutečně byly osobnosti – u samého vchodu mě popadla závrať z toho, že se ocitám v paláci císařovny jen tak, najednou a bez jakéhokoli důvodu.
Kostel je zřízen v sále přízemí a kněz z ruského parníku slouží mši, která už začala, když jsme vstoupily. Její Veličenstvo se zdržovalo v jiném pokoji, u dveří sálu, a když jsem se naklonila doprava, mohla jsem vidět křeslo, o které se opírala, její bílou ruku s dlouhými růžovými prsty pokrytými prsteny – naklonila jsem se ještě víc a spatřila její tvář, ale právě v tu chvíli zvedla oči a zastavila je na mých, takže jsem si víc netroufala. Kromě nás tam bylo ještě několik dam nepatřících ke Dvoru. Císařovniny dámy stály za ní a spatřila jsem je, teprve když vstoupila do sálu, aby políbila kříž, přijala prosforu z rukou kněze a políbila mu ruku – naši vladaři to činí pro příklad. Za ní vyšly dvorní dámy, generálové a komorníci a Botkin, nepoznatelný ve svém mundúru, s kříži a velkými stuhami řádů. Ostatně si je dobře zaslouží, neboť z té chorobné, bledé ženy udělal ženu silnou, růžovou a ještě mladou. Neměla klobouk, na hlavě jen jakousi mašli z černé krajky, oblečena v sukni z švestkového hedvábí a přes ni v blankytně modrém oděvu s třásněmi a modrými mašlemi. Uprostřed bohoslužby se mi zatočila hlava, bezpochyby z nedostatku jídla a z kadidla, jímž kněz zahrnoval věřící – musela jsem vyjít na schodiště, kde mi přinesli židli; tam vsedě jsem viděla přijíždět pět nebo šest landau plných námořních důstojníků ve velkém mundúru a trojhranném klobouku – viděla jsem je vcházet jako skrze mlhu, tak špatně mi bylo.
Konečně zotavena jsem se vrátila dovnitř a díky Bohu mohla zůstat klidně až do konce. Po bohoslužbě všichni vyšli a chodba se naplnila všemožnými osobami v mundúrech, lokaji a soukromými osobami jako my. Pak rozestavili námořníky podél celého schodiště, jednoho na každý schod, vedle květináče. Poté – bez obřadů, docela pokojně, jako pouhá smrtelnice – vyšlo na řadu i Její Veličenstvo, kráčejíc dost rychle [Jeden řádek zrušen], pokloníme se, když nás míjí. Když vystoupila o několik schodů, zastavila se na okamžik, aby pronesla posvátná slova: Zdrávi buďte, děti! – vyslovujíc r jako Romanovci, ale s dost výrazným německým přízvukem, na což námořníci odpověděli bez nejmenšího nadšení a slabě: Přejeme zdraví Vašemu Císařskému Veličenstvu! – tím způsobem, jakým se to říká vždycky a který se nápadně podobá křiku krocana, neboť nebylo možno rozumět ani slovu, ale protože každý předem ví, co to je, spokojí se s tou krocaní mluvou.
O několik schodů výš – totéž pozdravení.
Poté odjíždíme. [Škrtnuto: Ale jak] Císařovna, dvůr, mi připadaly tak přístupné, tak prosté, že se z toho nemohu vzpamatovat. Byla jsem tam jako první ženština z ulice, a to mě trochu trápilo. Nutí mě to myslet na to, že můj ctihodný otec, maršálek šlechty, bude jmenován komořím, což nám dává právo chodit ke Dvoru. Ó! Pro to jsem ochotna jít za ním a usmířit se, což není těžké, uvážíme-li, že na základě jakéhosi mámina příslibu si nechal namalovat portrét v celé postavě, umístil ho do sálu a pozval veškerou šlechtu kraje, aby oslavila blízký příjezd jeho ženy. Chudák hlupáček! Chtěl by svou ženu jako kus nábytku, neboť miluje společnost, pocty, nádheru, velkolepost, je marnivý a pyšný – v tom mám po něm.