Pondělí, 1. března 1875

V půl dvanácté odjíždím do San Rema s Nadinkou a jejími dětmi, Saša odjel včera (šedé šaty, dobře).
Nadinka se mě během cesty vyptávala na všechno možné, já sotva odpovídala a myslela na Hamiltona a na svůj prst. Včera ráno jsem si vymkla prst a to mě velice znepokojuje.
Ve dvě, myslím, přijíždíme. Máma bydlí v hotelu de San Remo ve druhém poschodí, aby byla blízko Botkinovi, který ji denně navštěvuje.
Shledávám ji v lepším stavu než v Nice – první věc, kterou udělám, je, že se podívám na její dásně, jejichž bledost mě tak vyděsila při jejím odjezdu. Převléknu se a obléknu mámin bílý vyšívaný kašmírový župan, pak se usadím u postele. Kolem šesté přijede tetička a trávíme večer u mámy a povídáme o tisíci věcech.
Pokoje, a zvláště postele, jsou příšerné. Ó Itálie, Itálie, kdy bude konečně možno pohodlně spát pod tvým věčně modrým nebem!
Co se jídla týče, na to raději nemyslet – a nebýt chleba od ruského pekaře, který je tu pro císařovnu, a omeletek, které si samy děláme v krbu, zemřely bychom hlady.