Neděle, 21. února 1875

Šla jsem po Promenádě k paní Sapogenikoffové. Ať se nikdo nediví, že jdu do Rue de France přes Promenádu, ačkoli bydlím v Rue de France – ale já jdu všude na světě přes Promenádu. Šla jsem tedy k paní Sapogenikoffové, když tu najednou zprava zahlédnu cosi příšerného – to cosi příšerného, žlutého, ohyzdného nadzvedne klobouk a pozdraví mě s trpkým úsměvem.
[Na příč stránky: Byl to Merjeewský.]
Ach! Hrůza, udělalo se mi zle, a ihned jdu se Sapogenikoffovými k Rumpelmayerovi do Cercle, abych to nevolno zahnala. Všechny mé smysly byly nepříjemně, ohyzdně zasaženy tím odporným stvořením – bohužel jsem se zbavila jen nevolnosti. V pět odvádím Sapogenikoffovy domů, ale v šest se k nim vracím pěšky, abych je vzala k večeři a pak do divadla. „Chudáci z Paříže a Bagatelle." Ubohá Bagatelle znetvořená a nepoznatelná s Laffittem a Alainem. Sál je prázdný, nudím se, ale směji se se Sapogenikoffovými, s nimi se člověk směje pořád, jsou mladí, dětinští, jsou dobří, prostí. Je udivující, jak nějaká melodie, vůně, paprsek světla připomenou minulé věci. Při prvních akordech hudby té „Bagatelle" jsem se bez otřesu a bez bušení srdce přenesla do Paříže, do našeho malého salónku v hotelu des Iles Britanniques, kde jsem po procházce v Bois, po dobré hotelové večeři, když máma, Dina a Paul odcházeli, zůstala sama, oblékla si župan, tiše zavřela okenice a dívala se skrze tu krásnou Rue de la Paix, kde ponenáhlu utichaly všechny zvuky, zavíraly se obchody s lesklými výlohami a chodili už jen lidé spěchající domů.
Tehdy s partiturou té „Bagatelle", kterou jsme viděli vzniknout v Bouffes, na klavíru a s novinami z dob vévodových na stole jsem trávila večer zpěvem, čtením, komentováním toho, co jsem právě přečetla, a přemýšlením, přemýšlením pod vlivem vlídného květnového nebo červnového večera, pod vlivem nádherných spřežení a skvostných šatů, pod vlivem celého toho světa, který jsem právě viděla, světa, po kterém toužím, jehož chci být součástí, bez kterého nemohu žít, přemýšlet – stále o té jediné a téže věci: o tom světě a o cestě, jak do něj vstoupit. Tehdy jsem litovala více než kdy jindy vévodu a uléhala se vzdycháním. Vycházela jsem z divadla s těmito vzpomínkami a viděla vše kolem sebe jako přes závoj, když tu jsem spatřila Léonii, která pro nás přišla – mámě se udělalo špatně...
Není slov, jimiž bych vyjádřila, jak jsem se vyděsila – srdce mi přestalo bít a nemohla jsem mluvit. Můj strach byl takový, že jsem takřka zkameněla, byla jsem děsivě klidná a připravovala se předem na něco hrozného. Nechala jsem Sapogenikoffovy dole a vyšla po schodech, ale Bůh se nade mnou slitoval a našla jsem mámu v posteli a v lepším stavu.
Proč poslali Léonii? ptala jsem se pomalu a nahlas, jak mluvím vždycky, když jsem dojatá do krajnosti. – Proč.
Dříve než jsem domluvila, Dina vyrazila mohutné pšššt, na které odpovídám svým nejpřísnějším a nejtemnějším hlasem.
Nech toho, mlč, a ta slova provázelo slavnostní gesto. Vůbec jsem nepózovala, a přece mé chování mohlo vypadat afektovaně. Bůh ví, jestli jsem myslela na svá slova a gesta.