Pondělí, 22. února 1875

Příšerný vítr, vycházím celá zahalená závojem. Večer v opeře jen se Sašou (modré šaty, můj účes, dobře). „Il barbiere" a Dory zpívá Rosinu – divadlo je plné. Audiffer na svém postu. Proč mi připadá méně hezký než dříve? Neodvažovala jsem se na něj dívat, jednou přece jen jsem zvedla oči – náhodou i on se v tu chvíli díval na mě a já trochu zrůžověla. Dory je první Rosina veselá, živá, půvabná, duchaplná, jakou jsem viděla od Désirée Artaudové. Publikum jí uspořádalo pravý triumf a zasloužila si to, všichni ostatní zpěváci se rozehráli a dali do toho vše. Jedním slovem, s potěšením jsem dnes večer poslouchala, poprvé za velmi dlouhou dobu. Koupila jsem si píseň tenora Se il mio nome a nedělám nic jiného, než že ji zpívám, jako kdysi On revient toujours.
Opravdu velmi milý večer. Mámě není lépe a já se třesu.