Sobota, 20. února 1875

Jsem chmurná jako počasí a plakala jsem tolik, kolik pršelo – ne zas tak moc. Požádám mámu, aby nám zařídila slušný život, nemám už sílu pokračovat takhle, a vracím se domů, abych se připravila k vycházce, zdrcená, skleslá, ubohá, zoufalá, ano zoufalá, neboť máma už pro mě nenachází slova, už mě neutěšuje, ba naopak mi dává za pravdu. Jakkoli ubohá a marná ta uklidňování byla a jakkoli malou váhu jsem jim přikládala, držela mě. Ach! ale teď už nevěřím, že budu kdy žít, jak si přeji. Kdyby bylo možné, kdyby bylo dáno lidskému rozumu pochopit, jaký význam přikládám tomu jak si přeji!!!
To je můj život, opakuji to posté, to je můj život! Každý má něco, na čem mu záleží nade vše. Nuže, mně na tom záleží nade vše, nad vévodu z Hamiltonu! O matce nemluvím, protože matka to jsem já – ne, to je Bůh, matka je vždycky výjimkou, matka stojí vždy vedle Boha.
[Poznámka: – Ty city jsou moc hezké, ale v roce 1881 jim už nerozumím.]
Chtěla jsem jít do opery, na premiéru, mohla bych tam vidět pár pejsků, ale když přijdu žádat o lóži, žádná už není.
Můj drahý Viktor se vrátil od zvěrolékaře – ten bídák ho zhubnul a udělal nešťastným, toho milého psa. Od tří do devíti večer jsou u nás Sapogenikoffovi. Večer hrajeme na krále. Morgan přijde a přihlíží hře. Považuji ho za ubohost, protože je přítelem mého bratra a protože je to ničema. Zítřek slibuje dobrý den, Marie přijde ve dvanáct a pokusíme se namalovat portréty našich psů.