Pátek, 19. února 1875

[Kniha třicátá, započatá v pátek 19. února 1875, ukončena v pátek 2. dubna 1875 – Promenade des Anglais 55 bis, v mé ville]
K mému velkému překvapení vidím hraběnku Merjeewskou v Rue de France. Sotva přijdu k mámě, slyším o nemocném hraběti, poslal pro Walitského. Samozřejmě se okamžitě začalo povídat, jak moc je ten malý hnusák do mě zamilovaný. Ale tenhle rozhovor přivede jiný, pro mě ten nejpříjemnější. Říkala jsem, jak toho člověka nenávidím:
Co bys dělala, Mussio, kdyby, až vyjdeš z toaletního pokoje, kde si kouříš, Merjeewský stál přede dveřmi? ptala se Dina.
Co bych dělala, vykřikla jsem, co bych dělala! Na mou věru, udělala bych něco strašného, hodila bych po něm čímkoli! – Když se mluví o téhle hrůze, rozčiluji se neuvěřitelně a všichni se smějí.
Sacha se mě pořád ptá, co bych dělala, kdybych se zamilovala do chudého muže, tentokrát opět, a tak jsem mu vyložila svůj způsob uvažování:
Copak je možné, abys byla taková afektovaná! říká.
Ano, poslouchej, když najdu muže, který se mi líbí a zároveň se hodí, a když se mi líbí chudý a bohatý samozřejmě taky, vezmu si boháče. Koneckonců žijeme jen jednou, narodila jsem se, studovala jsem, studuji, abych žila dobře, a z rozmaru žít špatně – to je vyloučené. A pak, nikdo se mi nemůže líbit, mám o sobě takové mínění, stavím se tak vysoko (je to možná hloupé, směšné, ale je to tak), že abych někoho milovala, ten někdo musí být někdo výjimečný, velký ve všech ohledech, lepší než ty, myslím, že mám příliš mnoho velkých vlastností na to, aby se mi mohl nějaký muž líbit.
Ale najdi někoho hodného, přerušila ji tetička.
— Právě, říkám. Nikoho takového nenacházím. Samozřejmě mě to vůbec netěší, ale je dobře, že připouštíte, že si muže vyberu sama. O to víc mě to zaměstnává, protože mezi těmi dvěma muži je obrovský rozdíl, jen si to představte!
Ale někdo se ti líbil?
[Škrtnuto: Ne, řekla jsem váhavě.]
Ano, dcero, řekla máma.
Ale ne, proč neříct pravdu, vám třeba, ale to mě nijak netrápí, když jsem byla docela malá, líbil se mi takový muž... Boreel a to je vše.
Kdo? ptala se máma.
Boreel, pamatuješ.
Ach ta holka, zvolala Dina, když jsem se přiznala.
— Má drahá, co bylo tehdy směšné říct, je dnes docela prosté.
Ne, řekla máma, jestli se ti tehdy někdo líbil, ten muž slušný, vhodný, milý (kouzlo těch sladkých slov mi vlévalo do srdce nevýslovnou radost). Hamilton – věděla jsem, jaké jméno vysloví.
Ano, koktala jsem, ano.
(Říkala jsem ano na tu pochvalu, na nic jiného!)
Vidíš, maminko, to je slušný muž a jak se patří.
Ano, řekla, ale změnil se, oženil se, ten odporný.
Říkám si – změnil se.
To je přece hloupost, a proč lhát?
Ale kdybychom nechali Hamiltona u dveří pokoje, kdyby u jedněch dveří stál Hamilton a u druhých Merjeewský. Pak, odpověděla jsem s úsměvem, drahá Dino, půjdu samozřejmě ke dveřím, u kterých by stál Hamilton.
Aha, a vrhla by ses mu kolem krku?
Proč, naopak.
A přesto se ti Hamilton líbí.
(To jméno opakovali, aby Sašovi dobře vysvětlili ten skvělý výběr.)
Proč mluvit o Hamiltonovi? řekla jsem a přešla to jméno. Je to ženatý muž, pokračovala jsem přísně, proč?
Je okouzlující, opakovala máma. Ach! Za to, co říkala, bych se chtěla vrhnout na kolena, sklonit se před ní a líbat jí nohy!
Ale říkalas, že je to ničema, k ničemu, špatný.
Bála jsem se tehdy, aby tě nepřitahoval.
Ach, maminko, to je hloupost, čemu by to mohlo zabránit.
Vím, vím, říkala hrdě a šťastně a schvalovala mě gestem i slovem od počátku těch marných a nesrovnatelných řečí. Ach! podívejte se, jsem možná směšná, ale dusím se, když tohle píšu, a oči se mi plní slzami! Na dvě vteřiny schovat tvář do dlaní, a jsem zase vzpamatovaná a připravená pokračovat.
Ano, odkud to víš? vykřikla jsem s větší energií, než jsem chtěla, že mě teď přitahuje. Proč? Je možné, aby mi to v čemkoli bránilo, aby to mohlo mít jakýkoli vliv na cokoli, co bylo? Víš přece dobře, pokračovala jsem klidněji, že mi nic nebrání, že jsem vše zvážila. Tak proč tedy říkat hlouposti?
Proč mluvit o tom muži, proč mě přivádět k šílenství, proč mě mučit a zároveň činit šťastnou, proč, ptám se! Bída bíd!
Bože můj, Bože můj, kdybys mému peru byť jen na hodinu udělil tu nejvyšší milost, abych dokázala vysvětlit, co cítím, žehnala bych Ti celý život. Je to i má chyba – proč pochybovat o sobě samé, proč chtít písemně to, co tak dobře znám nazpaměť? Opravdu! Když se vymaním ze svého bolestného otupění a vstoupím do horečky jako té dnešní, teprve tehdy žiji, jsem šťastná, velmi šťastná, příliš šťastná!
A když pomyslím na všechny podlosti, na všechny malichernosti, které mě obklopují, a řeknu si, že s ním by to vše zmizelo, zuřím, pláču. Neboť v něm tkví nejen má největší, jediná, věčná láska (věčná? kdoví?), ale také má spása, naplnění všech mých tužeb, všech mých ambicí, vše, vše, vše. Zatímco bez něj – nic, nic a nic! Naopak: nepříjemnosti, faleš, malá trápení, malá i velká ponížení, vše, co zraňuje, stárne, matní, činí zlou, činí povahu popudlivou, ničí ženu jako jsem já.
Velký Bože, odpusť, ó odpusť, jestli se rouhám, ale já se vskutku cítím velmi nešťastná. Bože můj, Bože můj, odpusť, odpusť, odpusť!
To, co říkám Bohu, cítím jen v tu chvíli – jak píšu, chápu, že se rouhám, že jsem nespokojená se svým životem, který je dobrý, nic mi neschází; že bych mohla vyčerpat trpělivost Páně, a prosím Jej za odpuštění, ó! ale z hloubi duše, z hloubi srdce! Ale včera (píšu nazítří) – včera jsem nelitovala, zuřila jsem, modlila se mechanicky, napínala ze všech sil svůj rozum, abych pochopila, co Brunet říkal při hodině latiny – rozuměla jsem málu, byla jsem netrpělivá, neklidná. Jedla jsem málo a usnula s pláčem.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „salvation" – spása. Marie zde místo francouzského „salut" užívá anglický výraz.