Čtvrtek 18. února 1875

Stejná zima jako včera, stejné šaty. Na koncert, pak k Sapoženikovým; mají v domě strašlivé strachy, představují si duchy, přízraky, a Home¹ je v tom utvrdil, když řekl, že jejich dům je skutečně napadán duchy. Dospělo to tak daleko, že se Marie cítila políbena jedním z těch bytostí; nepřísahala bych, že to nebyl Cima, který na ten okamžik přijal podobu ducha. Zkrátka, taková, jakou mě vidíte, jsem v zoufalství. Tři roky bombarduji mámu a tetičku a vždycky mi odpovídaly, že až budu velká, vše bude, jak si přeji. Nuže, jsem velká, a nic se nezměnilo, ba právě naopak, k horšímu. Vpravdě nemám naději než ve Vás, Bože, slitujte se tedy nade mnou, z lásky. Ve všem bojuji, věčný boj proti lhostejnosti, hlouposti, otupělosti, bezstarostnosti. Naštěstí mě Bůh podporuje, ale často cítím, jak mě síly opouštějí, a nemám již odvahu pokračovat v této válce strašlivější než sedmiletá. Ó Bože můj! Chraňte mě a podpořte mě. Jsem nehodná, ale úpěnlivě Vás prosím. Ó zařiďte, aby se můj život uspořádal. Učiňte konec mým úzkostem a mému trápení! Bože, Vy vidíte, že nemám naději než ve Vás, protože se k Vám modlím, neboť takové jsou Vaše nehodné stvoření, že místo aby se k Vám obracely hned, činí tak teprve poté, co prosily o pomoc své ničemné bližní. Odpusťte, odpusťte mi, netrestejte mě za mé poklesky úmyslné i neúmyslné. Bože, vyslyšte mou modlitbu a přijměte mou víru, mou lásku a mé pokoření.