Středa 3. února 1875

Cítím se unavená. Trochu mě bolí hlava.
Kolem páté jdu na karnevalový výbor vyzvednout vstupenky na tribunu u prefektury; starosta, který zná mámu, mě dovedl k těm dveřím, otevřel je a řekl:
„Zde je dáma, která si přeje lístky.“ Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem místo prostého prodavače uviděla celý bataklán Nice: d’Aspremonta, Grose, Saëtona, Danise atd.
Všichni vstali překotně a naráz se mě ptali, co si přeji. Já jsem jim zase všem naráz odpověděla, že si přeji lístky na tribunu u prefektury. Žádné nebyly a já jsem odešla s tím, že se musím s někým poradit, jestli by ten někdo chtěl místa v poslední řadě. D’Aspremont mě tu požádal o jméno, aby mi lístky mohl poslat, kdybych je chtěla. „To není třeba, já znám slečnino jméno,“ přerušil ho Saëtone.
Podívala jsem se na něj, jako bych říkala: „Ach! Ty znáš mé jméno?“ – a odešla; ven mě vyprovodil ten Vulkán.
To, že jsem promluvila se všemi těmi lidmi, které tak dlouho vídám a kteří mi připadali jako neživé bytosti, s nimiž nelze promluvit, mi přišlo tak podivné, že mě to pochopitelně trochu rozjařilo. Za půl hodiny se vracím, žádám o ty lístky a říkám, že jsem právě potkala tu osobu a že souhlasí. Přistrčí mi křeslo a d’Aspremont si sedne vedle mě, ukazuje mi plány, vysvětluje, pak začne popisovat, jak to bude, že dnes večer je ples v Méditerranée a zítra maškarní ples v Italském divadle, naprosto slušný, že tam jde celá společnost, že dámy sundají kapuce —
„Ano,“ řekl živě Danis s gestem, jako by sundával kapuci.
„Ano,“ opakoval Gros svým raubířským způsobem, „sundají se kapuce,“
„Ano,“ zopakoval jako poslední ozvěna Saëtone. Pak se mě d’Aspremont zeptal, zda jdu na ples; odpověděla jsem, že moje matka je nemocná a že ještě nevycházím do společnosti. „Ach! Je-li tomu tak,“ zvolal, a ozvaly se tytéž ozvěny jako u kapuce.
Velmi toho lituje, neboť, říkal, je vzácné, aby se konal maškarní ples tak slušný, že tam dámy mohou jít. Stále jsem čekala na své lístky, zatímco mě d’Aspremont bavil, Danis stál docela blízko, poskakoval, rozhlížel se a co chvíli vložil slovo, a vypadal, jako by chtěl vyskočit sám ze sebe. Gros si hrál s Praterem a Saëtone si šel sednout dozadu ke vstupenkám, aniž by je ovšem sebemíň hledal.
Přestala jsem mluvit a pozorovala,
„Tak co, drahý příteli, lístky!“ zvolal d’Aspremont. „Ach!“
„Je pravda,“ řekl Saëtone, „tady jsou.“ Platím a Danis mi rozmění stofrankovku; vstávám. Všichni ti lidé rychle vstávají a d’Aspremont mě doprovází ven.
Tak či tak, jsou dobře vychovaní a zdvořilí, nečekala jsem, že budou takoví.
Zapomínám říci to hlavní, totiž že už nebyla volná místa, ale udělali je pro mě. „Je to jisté, pane, že budeme mít židle?“
„Ó! Ano, židle budou, za to ručím, nechám je tam sám postavit,“ odpověděl d’Aspremont. „Vždy máme židle pro dámy, myslím, že to ujištění je naprosto závazné, a jestli nedodrží slovo, budu reklamovat své židle uprostřed karnevalu, na Tribuně.“
Když jsem to vyprávěla, máma byla velmi spokojená, že jsem získala to, co všem ostatním odmítli; Pelikán žádal o místa a odmítli mu je.
Vidět lidi z vyšší společnosti (ubozí lidé, ubohá společnost Nice) je pro mě totéž co nadechnout se kyslíku poté, co jsem byla zavřená v divadelním sále.
Bolí mě hlava a lehám si velmi unavená.
Zapomínám říci, že jsem na Promenádě viděla Johnstona, jak sedí s přítelem na lavičce na Promenádě a kouří jako švec. Přiznávám, že mi dnes připadal dost obyčejný a že dnes nejsem tolik zamilovaná, spíše naopak.
Chtěla bych ho znovu vidět, abych se ujistila. Ve dnech dostihů mi připadal nádherný, a od té doby každým dnem klesá — ubohá já, myslela jsem, že najdu rozptýlení.
Podíval se mi přímo do tváře, a protože jsem mluvila s Marií, Olgou a Cimou a dívala se do ulice, stalo se, že jsem ho zahlédla neočekávaně, lehce, nepostřehnutelně jsem ucukla dozadu a pokračovala ve větě, aniž bych se na něj dívala déle, aniž bych se odvracela, jen jsem dál pozorovala zkoumala kolemjdoucí, jak kočár postupoval vpřed.