Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 24. ledna 1875

V jednu vyrážíme, tetička, Olga, Marie a já (šedé šaty a klobouk, bledá jsem), Cima mezi mnou a Marií, Paul na kozlíku.
Zaujmeme místo ve třetí řadě kočárů, přímo naproti tribunám, ale přesto nemohu rozpoznat osoby na tribunách. Celý svět je u Varu, ale není tu bataklán jako loni, ani vévodkyně de Mouchy, ani hraběnka de Galve, ani kněžna Suvorovová. Den je šedivý, ale krásný a ne smutný.
Co se známých osob týče, je tu jen pan de Mauldre, který má svůj kočár za naším; k tomuto kočáru se postupně seskupují všichni mladí muži z Nice, ne Niçoisové, ale z Nice.
O kousek dál je ten Angličan nebo Američan, kterého jsem si všimla den před naším odjezdem, pro jeho pěkný vzhled, pro jeho krásu. Nemyslím, že je plobster první jakosti, ale v každém případě je to velmi pohledný muž.
Hned po příjezdu jsem vylezla na kozlík s Marií a z té výšky jsem vévodila kočárům a celé pláni marathónské.
Byla jsem celá u koní, fandila jsem stále stáji Finota, Finota, do kterého jsem byla zamilovaná, Finota, kterého jsem nikdy neviděla...
Audiffret kroužil kolem nás, tu sám, tu s Lambertyem, tu s Fürstenbergem.
Celý týden mě neviděli, a proto se na mě všichni dívají. Audiffret je neustále v okolí kočáru a otáčí se tak, jako lidé, kteří se otáčejí a myslí, že nikdo nevidí, že se otáčejí. Co mě přivádí k myšlence, že se tam potloukal víceméně kvůli mně, je to, že s nikým nemluvil, a kdyby někoho hledal, přišel by jednou nebo dvakrát, ale ne desetkrát.
Při psaní tohoto mě napadlo, že se mýlím a že je směšné myslet stále na sebe, ale proboha, i kdybych se mýlila, co je na tom zlého? Tolik lidí lepších než já se mýlí a jsou směšní.
Myslím, že Fürstenberg slyšel, když jsem, poté co prošel kolem, řekla ze svého kozlíku tetičce: flámař, flámař, a protože mi nerozuměla, řekla jsem tiše a natahujíc krk: Fürstenberg; v tom okamžiku jsem otočila hlavu, abych se podívala, jestli je daleko — byl úplně blízko a i když kráčel vpřed, díval se nazpět — ale možná se jen prostě otočil a neslyšel.
Ten malý se tak podobá Merjevskému, že se bojím, že ho budu nenávidět.
Pelikán a Bíchovec přišli mluvit s tetičkou, poté hrabě Markoff; z výšky svého kozlíku jsem prohodila jen pár slov s tím tlustým zrzkem. Potom se přiblížil de Mauldre, začaly padat kapky, a protože jsem se bála, aby se mi nerozkulmatila peříčka, sesedla jsem a rozevřela svůj londýnský en-tous-cas. Hodně se mluvilo o smrti ubohého hraběte de Barrème, který dvaatřicet let řídil veškeré zábavy v Nice, o tom, kdo ho nahradí jako prezident Masséna, a tu na slovo Spa se pan de Mauldre znenadání zeptá:
— Ve Spa, slečno, znala jste pana de Gericke?
(Poznámka: Jsem si jistá, že kolem Gerickeho a mě něco bylo, ale marně hledám, marně si nad tím lámu hlavu, uhodnout to nedokážu. Už ve Spa jsem cítila, že je proti nám něco, něco, co ho strašlivě tísnilo a činilo mé chování hrozným... ale co, proboha?)
— Ano, řekla jsem celá strnulá, ale po chvilce, když jsem cítila, jak mi tuhnutí povoluje a červenám se, otočila jsem hlavu k Paulovi a Cimovi; naštěstí v tomtéž okamžiku steeplechase končil a já měla záminku k oživení, vstala jsem a sledovala s mimořádným zájmem závod. Pak s nasazeným výrazem jsem se vrátila k onomu pánovi.
— Tak! Jedou, jedou, je konec, podívejte, Condé vyhrává!
— Ach! To je konec, tak se musím poroučet, dobrý den, paní, dobrý den, slečno.
Proč jen jsem se tak rozrušila a proč najednou mluvil o Gerickém?
Od toho okamžiku se mi celé Spa vrací a nepřestávám na něj myslet, neboť naše nejsladší radosti jsou v našich vzpomínkách. Nikdy jsem nebyla zamilovaná do milého barona, ale pokaždé si na něj vzpomenu s potěšením.
Ten návrat z dostihů mě přiměl přemýšlet o návratech z předchozích let. Ach! Jak byly dostihy dříve krásnější! Tentokrát pod patronátem Cercle Masséna, a dříve byl vévoda z Hamiltonu komisařem. Dříve jména, která zdobila program, byla krásná jména, a co vidíme teď?
Barrème, Page, Jennings, bývalí kočí a exžokejové!
Všechno upadá. Přes tuto dekadenci se mi zdálo, že během těch několika hodin znovu ožívám — nuže! V šestnácti letech žiji minulostí.
Ale vždyť minulost byla a přítomnost není. Déšť nechtěl spadnout, ale nechával tu a tam uniknout pár kapek jako slzy nad tou milou minulostí a nad tou ubohou přítomností.
Ale hle, znenadání se mi srdce rozbouří a tak silně buší do hrudi, až to bolí, přes oči mi přejde mrak, mírně se červenám... zdá se mi, že muž, který právě proletěl rychle jako blesk, je vévoda!
Zatímco jsem takto otřesená, Audiffret sleduje náš kočár; vidouc ho, seberu se a se vztyčenou hlavou nasadím klidný a usměvavý výraz, předjede nás a já nechám zahnout v naději, že znovu spatřím přízrak a ujistím se, zda to je jen přízrak. Se zadrženým dechem a s očima na pozoru hledím na projíždějící kočáry, jeden rychlejší než druhý, všichni jsou rozjaření, všichni spěchají se vztyčenou hlavou a planoucíma očima; konečně tentýž muž projede, ale ne, to není on, je to tlustý blonďák s hloupým výrazem, viděla jsem jen jeho zátylek, a tentokrát mi jeho tvář nepříjemně udeří do očí.
[Dolní část stránky je odtržena a odstraněna.]
Marie, Olga a Cima u nás večeří a já jdu spát v jedenáct.
Na balkóně klubu stáli všichni pánové, zatímco Promenáda překypovala kočáry a zvědavci rozestavěnými po jejích krajích.

Poznámky

Pozn. překl.: Dostihy přes překážky, z angl. „steeple-chase". ↩